Článek
Mnoho žen se samoživitelkami nestalo proto, že by chtěly být „samy“. Staly se jimi proto, že vztah přestal být bezpečný. Protože přišlo násilí, manipulace, závislosti, opakované lhaní, nezodpovědnost. Nebo prostě proto, že partner odešel. A někdy proto, že od začátku žádný partner nebyl. Nezůstane žádná opora. Nikdo neřekne: „Na tohle nebudeš nikdy sama, jsme v tom společně.“
A potom mám pocit, že společnost tyhle ženy začne trestat. Jako by rozhodnutí nebýt s někým bylo důvodem dívat se na ně (a někdy i na muže) skrz prsty. Jako by samostatné mateřství bylo selhání, za které se platí chudobou, stresem a vyčerpáním.
Přitom když se rozejde muž, málokdo mu říká, že si „zničil rodinu“. Když muž odejde, málokdo se ptá, jestli to nebylo nezodpovědné. Ale když zůstane žena s dítětem, najednou se hodnotí každé její rozhodnutí.
Tyhle ženy často nesou všechno samy. Péči. Organizaci. Nemoci. Školu. Práci. Časový tlak. Finanční tlak. Výživné, které může fungovat… ale taky nemusí. A když vypadne, často se už nikdy nevrátí. Rodina někdy pomůže. Někdy ne. A systém se tváří, že „nějak to zvládnou“.
Jenže nezvládnou. Ne bez podpory.
Data dlouhodobě ukazují, že domácnosti samoživitelek patří k nejohroženějším chudobou. Ne proto, že by ženy nechtěly pracovat. Ale proto, že kombinovat plný úvazek, péči o děti, nemožnost flexibilní práce a nedostatek dostupného bydlení je nad lidské síly. A i když se snaží být co nejlepšími rodiči, bez jistot a podpory to prostě nejde.
A mně tohle strašně mrzí. A štve.
Protože děti, které v těchto rodinách vyrůstají, si tu situaci nevybraly. A ženy, které je vychovávají, si nezaslouží další tlak, podezírání a moralizování. Zaslouží si pomoc.
Měl by tu být systém, který s těmihle realitami počítá. Státem garantované výživné, když druhý rodič neplatí. Dostupné obecní bydlení. Reálná podpora práce na zkrácené úvazky. Dostupná péče o děti. Systém, který pomáhá, místo aby trestal.
Tohle by se nemělo zlehčovat jako sociální výdaj navíc. Je to investice do budoucna. Do dětí. Do stability. Do menší chudoby. Do společnosti, která si uvědomuje, že péče není selhání, ale hodnota.
Matky samoživitelky nejsou problém, který je potřeba „řešit“. Jsou lidé, kteří dělají maximum v podmínkách, které jim často hází klacky pod nohy. A to nejmenší, co pro ně můžeme udělat, je přestat je trestat za to, že se snaží přežít a vychovat děti co nejlépe.
