Článek
Jestli platí pořekadlo, že historii píší vítězové, pak to rozhodně platí i v oblasti boje za rovnoprávnost žen. Napříč historií bylo mnoho momentů, kdy ženy chtěly „prostě jen mít stejná práva jako všichni ostatní“ a okolní vlivy jim v tom zabraňovaly. Pokud totiž něco v historii rozhodně neplatí, pak je to představa, že ženy byly „strážkyněmi ohně“ v pravěku nebo že „patří k plotně“. Ta druhá představa byla dokonce oficiální rodinnou politikou Rakouska-Uherska. Kde se vzala ta první, je těžké říct, ale je to nesmysl.
V pravěku se ženy spolupodílely na lovu. Později ve starověku a středověku vynikaly v medicíně, literatuře, umění i vědě, přestože měly oficiálně jen omezený přístup ke vzdělání. Stačí si připomenout významné ženy, jako byla Hypatia z Alexandrie, filozofka, matematička a astronomka, která přispěla k rozvoji věd, nebo Hildegarda z Bingenu, myslitelka, jejíž vliv zasahoval teologii, medicínu i hudbu. Přes jejich přínos se však jejich práce často ignorovala, znevažovala nebo přisuzovala mužům.
Podobné překážky vytvářely v historii různé vlivy – od církve až po konzervativní státní instituce, jako byla monarchie. A přesto ženy dál nacházely cesty, jak přispět k pokroku lidstva. Kde bychom ale dnes mohli být, kdybychom se netvářili, že muži jsou něco víc, než jsou?
I dnes bojujeme s důsledky historických nerovností. Platová nerovnost mezi muži a ženami přetrvává, stejně jako jejich nedostatečné zastoupení na vedoucích pozicích nebo v politice. A přestože ženy dnes mají mnohem větší přístup ke vzdělání, v některých částech světa je i to stále problém.
Rovnoprávnost není jen o stejných právech, ale i o uznání skutečnosti, že každý jedinec má stejnou hodnotu a měl by mít stejné možnosti rozvíjet svůj potenciál.
