Článek
Za zavřenými dveřmi může docházet k psychickému, fyzickému nebo i sexuálnímu násilí. A přesto se ženy rozhodnou zůstat. Proč? Protože vyhlídka na odchod může být ještě děsivější. Nájemní bydlení je drahé a nedostupné, sociálních služeb je málo, finanční pomoc od státu téměř neexistuje nebo je podmíněna ponižujícími procedurami.
Žena pak stojí před volbou: „Buď budu dál trpět, nebo se s dětmi ocitneme na ubytovně.“
Navíc tlak okolí bývá taky obrovský. Násilnický partner často navenek působí jako „vzorný otec“ nebo „milý soused“. Společnost pak ženám říká, že si rozpad vztahu způsobily samy. Že „nedokázaly udržet chlapa“. Že přehánějí. Oběť se tak trestá hned několikrát – nejdřív násilím, potom nedostatkem podpory a nakonec ještě nepochopením a odsuzováním okolí.
A i když některé ženy najdou odvahu odejít, často to zvládnou jen díky vlastní rodině, přátelům nebo komunitě. Stát, který by měl být oporou, se jim mnohdy obrací zády.
Já odmítám tyto ženy soudit. Nikdo z nás neví, jak těžké je žít v takové situaci. A nikdo nemá právo říkat, co je „dostatečný“ důvod k odchodu. Někdy je to násilí. Jindy prostě fakt, že spolu dva lidé nejsou šťastní. Obojí je legitimní.
Rozchod nebo rozvod nesmí znamenat pád na dno. Není fér, aby ženy a jejich děti platily tak vysokou cenu jen za to, že se rozhodly odejít z prostředí, které jim ubližovalo – nebo prostě jen proto, že chtěly mít důstojnější život.
Protože svobodná volba odejít z nefunkčního vztahu je velmi náročné a vyžaduje obrovskou dávku odvahy. A naše společnost by ji měla podporovat, ne trestat.
