Článek
My jako lidstvo se potýkáme a budeme potýkat s celou řadou výzev. Od klimatické změny – která je mimořádně děsivá, přes zajištění potravinové udržitelnosti – máme tady stovky milionů lidí, kteří hladoví. Dále je tu nedostatečné pokrytí zdravotní péče pro velikou část společnosti, globální konflikty, nástup diktatur v zemích, kde bychom to nečekali, a také nám docházejí přírodní zdroje.
Jakou máme šanci na budoucnost? Pokud se nezačneme těmto děsivým vyhlídkám více věnovat, naše perspektivy nejsou dobré. Generace, které jsou starší než ta moje, to nemusí zasáhnout v plné síle. Mně je 28, a snažím se dělat své osobní maximum. Vadí mi, jak se k sobě chováme, jak je všudypřítomná nenávist. I v Česku, v srdci Evropy, kde bychom na tom měli být relativně dobře, nás už ohrožuje vysychání studní, globální konflikty mají vliv na ceny energií, a neumíme se vypořádat s naším až absurdním rasismem, sexismem, homofobií ani transfobií.
Nejenže se neumíme chovat hezky k sobě jako k lidem, ale máme i obrovský dluh vůči zvířatům. Já osobně se snažím dělat své maximum. Snažím se žít eticky a snížit utrpení ve společnosti na maximum. Kvůli tomu jsem vegan, feminista a sociálně založený člověk, který pracuje v neziskovém sektoru. Věnuji se duševnímu zdraví a vzdělávání žactva i pedagogického sboru, aby byl svět lepším místem k životu.
Dělám svůj malý kousek. Zabývám se politikou – pořád jsem členem Pirátů. Dále se věnuji veganskému aktivismu nebo pomáhám na akcích, jako je Swap oblečení. Nedá mi to ale neupozorňovat na to, že se jako společnost nehýbeme tolik tím lepším směrem, abychom se stávali lepšími.
Jsem obklopen lidmi, kteří to mají stejně a také se snaží. Mrzí mě, že někdy se stáváme až příliš cílem nenávisti. To mě velice trápí, protože se tady skutečně jen snažíme o lepší budoucnost pro nás všechny. Snad se nám to povede.
