Článek
Představte si situaci, kterou všichni dobře známe. Mladá, inteligentní osoba, obvykle žena, působí v oblastech klimatu, duševního zdraví nebo lidských práv či menšin, sdílí svůj obsah na sociální sítě, a pod tímto příspěvkem se objeví celá řada komentářů o tom, jak jsou mladí „sněhové vločky“ – snowflakes – citliví a křehcí, a že jde o nějakou módu, že se o to mladí zajímají.
Přitom samotná skutečnost, že se mladí lidé angažují ve společenském životě, v kultuře a v tom, co se děje okolo nich, je úžasná. Obzvláště statečné je řešit duševní zdraví ve veřejném prostoru – to vyžaduje velkou dávku odvahy. Svědčí to o odhodlání a touze pomoci druhým, aby se třeba také začali o své duševní zdraví zajímat.
Na druhé straně máme postarší, obvykle muže, kteří toto chování považují za přecitlivělé a mluví o tom, že oni ve svém mládí takové věci řešit nemuseli. V jiné diskuzi se zase objeví ten stejný člověk, který zpochybňuje změnu klimatu, nelíbí se mu, že by ženy či etnické menšiny měly mít více práv, nebo zlehčuje vliv alkoholu na zdraví člověka. A co kdyby se měla řešit témata jako Green Deal nebo elektroautomobilita? To už hovoří o „zeleném šílenství“.
Neměla by se tedy celá debata otočit?
Čím to je, že tyto postarší obyvatele tato témata tak silně znejišťují? Můžeme se bavit o tom, že naše společnost se rychle mění a že se lidé obávají rychlých a turbulentních změn – to je určitě možné. Mohlo by to nicméně také svědčit o jisté křehkosti těchto lidí, například v oblasti jejich vlastní integrity či duševního zdraví. Samotný odpor k psychoterapii a léčbě duševního zdraví léky tak může vést k tomu, že jsou lidé přecitlivělí na některá témata, která je znejišťují.
O svých argumentačních oponentech tak mohou mluvit ve vulgarismech a přát jim utrpení, kterým by si nikdo z nás neměl projít. Kdyby se přitom více zaměřili na sebe a začali se o své duševní zdraví starat, třeba by nemuseli mít takové obavy z nejisté budoucnosti.
Ostatně právě tyto obavy z budoucnosti jsou něco, co mladou a starší generaci spojuje. Možná bychom tedy měli přestat vést válku mezi „citlivými“ a „necitelnými“ a místo toho hledat způsoby, jak se v rychle se měnícím světě podpořit navzájem. Místo obrany a útoků máme šanci hledat společná řešení – a to jak v otázkách duševního zdraví, tak i v debatách o klimatu, právech menšin nebo budoucnosti společnosti. Nakonec se totiž všichni snažíme o to stejné: žít ve světě, který nám dává smysl.
