Článek
Koncem listopadu bylo ve Stráži sychravé podzimní počasí a všechny cesty byly plné bláta, které se dostávalo i do městečka na kolech těžkých náklaďáků a stavebních strojů. Na skály se už jezdit nedalo, a tak se Rampa rozhodl přestěhovat zpět do Liberce. Dědečka našel pohrouženého do četby časopisu Kynologie. Na stole se válela jeho starší čísla.
„Vybíráš si psa, dědečku?“ zeptal se Rampa.
„Nevybírám, ale kdybych si chtěl pořídit psa, tak by byl výběr jednoduchý. Vždycky jsem chtěl německého ovčáka. To je skutečný pes. Podívej se tady.“ Dědeček strčil Rampovi otevřený časopis.
„Ten inteligentní pohled a ty nastražené uši. Krásné zvíře. Ale hlavně inteligentní. Všechno se rychle naučí a je úplně spolehlivý.“
„Ty si přece psa měl, a to nebyl ovčák,“ namítl Rampa.
„No jo, náš Uša. To byl takový český vořech. Babička ho jednou odněkud přivedla. Byl taky hrozně inteligentní a milý.“ Dědeček vytáhl ze skříně staré fotografie.
„Tady je v Hradišti na zahradě a tady na výletě s tvým tátou.“
„Jak ste ho měli dlouho?“ zeptal se Rampa.
„Dlouho, myslím přes 15 let. Utancoval se k smrti.“
„Jak? Utancoval k smrti?“ chtěl vědět Rampa.
„Byli jsem několik dní na Slovensku, a tak jsme Ušu nechali u nájemce v Hradišti. Asi se bál, že se nevrátíme. Když jsme po týdnu přijeli, začal kolem nás tancovat. To dělal vždycky, když jsme se odněkud vrátili. Ale tentokrát nechtěl samou radostí skončit. Vyskakoval a skákal kolem nás jak pominutý. Pak najednou padl jako podťatý a byl konec. Lepší smrt nemohl mít.“
Franta, jeden z Rampových libereckých kamarádů byl kynolog, který choval německé ovčáky. Rampa se s ním náhodou potkal ve městě, zašli na pivo a přirozeně se bavili o psech. Franta měl právě čtyři nová čistokrevná štěňata a při čtyřech pivech Rampu přesvědčoval, aby jedno z nich koupil dědečkovi k Vánocům.
„Tak se na ně pojď aspoň podívat,“ požádal nerozhodného Rampu, když opouštěli hospodu.
To Rampa neměl dělat. Skončilo to tím, že klečel v kotci a mazlil se čtyřmi krásnými štěňaty.
„Tyhle dvě jsou už zadaný, ale ten tmavý a tahle fenka sou volný,“ informoval Rampu Franta.
„Tenhle tmavej se mně líbí nejvíc. Jak se jmenuje?“
„Arko,“ odpověděl Franta.
„Já si to eště rozmyslím a zavolám ti,“ prohlásil Rampa, když vylezl z kotce a loučil se s Frantou.
Na štědrý večer přinesl Rampa Arka domů. Dědeček prohlásil, že se Rampa zbláznil a bude muset pejska vrátit. Za chvíli už ale seděl na své přezouvací stoličce a s Arkem si hrál. Rampa mu po malých dávkách vysvětloval, jak to má s Arkem vymyšlené. Kde bude spát, kam bude chodit na záchod a jak předělá starý kurník na luxusní psí bydlení a udělá mu brzy z jara velký výběh na zahradě. Dědeček nic neříkal a hrál si s Arkem. Rampa brzo pochopil, že má vyhráno a Arko u nich zůstane. Horší byla reakce Rampových rodičů, kteří přijeli do Liberce na Vánoce. Ale znali Rampovu tvrdohlavost, takže nakonec zůstalo jen u výčtu všech nepříjemností a problémů, které pes v domě v budoucnosti způsobí. Nakonec si i oni milé šťěňátko oblíbili.
Rampa se o Arka přes zimu vzorně staral. Když byl v práci, dělal Arko společnost dědečkovi. Ten s ním chodil každý den na procházku, nebo nakoupit. V zimě na chodníku před domem děti vytvořily dlouhou klouzačku. Všichni důchodci z ulice se pohybovali drobnými krůčky po straně a přidržovali se plotu. Dědeček v důchodkách s Arkem na vodítku však vždy kráčel hrdě prostředkem klouzačky. Jeho důchodky lehce skřípaly na tvrdém ledu, protože měly na podrážkách přišroubovány zátky od piva. Sousedy, kteří sypali na dětské klouzačky popel, nabádal, aby nebrali dětem trochu zimní radosti. Když si děti hrály, dědeček Arka často pustil z vodítka, aby si také trochu zaskotačil. Proto byli dědeček i Arko dětmi z ulice velmi oblíbeni. Jednou, když dědeček vyšel ze samoobsluhy s nákupem, čekala na něho sousedka s nákupní taškou.
„Ten váš pes mi strčil čumák do tašky a sežral rohlík,“ stěžovala si. Dědeček se sousedce omlouval, vnutil jí dva rohlíky ze svého nákupu a pak začal svým didaktickým hlasem Arkovi domlouvat. Ten si přikrčeně sedl a tvářil se tak provinile, že bylo vidět, že dědečkovi rozumí každé slovo.
„Na toho vašeho psa se člověk nemůže zlobit,“ ukončila incident sousedka a pohladila Arka po hlavě.
Jakmile koncem března slezl sníh, vyčistil a upravil Rampa pro Arka zděný kurník a postavil na zahradě velký výběh. V dubnu se trochu oteplilo, Arko už byl větší, a tak nadešel čas, aby spal v noci na zahradě. Zpočátku ve svém novém domě kňučel, protože se mu stýskalo po spolubydlících, ale brzo si zvykl.
