Článek
Začátkem podzimu chtěl jet Rampa do Tater. Lumír však měl s Marikou jiné plány, a proto se Rampa dohodl na výlet s Mupim. Naplánovali si nejdříve přechod Malé Fatry a potom lezení v Malé Studené dolině. Na první část cesty se k nim přidala jedna ze členek klubu, Věrka.
Vyjeli v pátek večer po práci Rampovou škodovkou. Když se v nočních hodinách dostali do údolí Bečvy, měl Rampa již řízení dost a ani Mupimu se nechtělo pokračovat.
„Zastavíme na Bumbálce a někde tam přespíme,“ navrhl Rampa.
Mupi a Věrka souhlasili, ale několik kilometrů pod Bumbálkou Mupi náhle zvolal.
„Zastav! Zastav! Tady na tom vodstavným parkovišti. Bude tu větší klid na spaní než nahoře.“
Na parkovišti už stál velký tahač s návěsem, na kterém byl naložen jakýsi obrovský výrobek z Vítkovic. Když naši cestovatelé vystoupili z auta, začalo pršet. Věrka si přetáhla přes hlavu kapucu a prohlásila, že bude spát radši v sedě v autě. Mupi však tentokrát nahradil svou nápaditostí Lumíra. Krátce prozkoumal zaparkovaný návěs a oznámil:
„Věrko, dneska budem spát jako v bavlnce. Ty budeš mít k dispozici lůžkovou úpavu tohoto skvělého Rampova vozu a my se budem pohodlně roztahovat pod vítkovickým ingotem.“
„Nevím, jestli to je dobrej nápad,“ zapochyboval Rampa.
„Můžeš klidně spát s Věrkou, já du pod ingot.“ Mupi vytáhl z batohu spacák a vyrazil k návěsu.
„Dobře, já du s tebou. Kdybysme tu Věrko ráno nebyli, tak jsme jeli napřed,“ obrátil se Rampa na Věrku a rezignovaně vyrazil za Mupim.
Když se Věrka ráno probudila, byla na parkovišti sama. Tahač s návěsem, ingot, Rampa a Mupi byly pryč.
„Chlapci jeli napřed,“ povzdychla si nahlas a vystoupila z auta do svěžího rána. Byla sobota po nočním dešti, les voněl a někde nad Beskydami už vycházelo slunce, které slibovalo krásný den. Věrka rezignovaně posnídala ze zásob na cestu a odevzdaně čekala, až se objeví její spolucestující. Řidič kamionu naštěstí zastavil v Bytče na snídani, takže chlapi se vrátili stopem ještě v dopoledních hodinách. Nástup do hor se tím však poněkud opozdil a naše skupina zatměla na turistické cestě někde na hřebeni mezi Stohem a Chlebem. Po krátkém občerstvení rozložil Mupi na šikmou louku žďárák, zajistil ho několika kolíčky ulomenými z nedaleké kosodřeviny a všichni tři do něho ve svých spacácích zalehli. Mupi otevřel na dobrou noc svou placatku slivovice a záhy všichni spokojeně usnuli.
V noci se však Rampa ve svém spacím pytli otočil tak šikovně, že vytrhl zajišťovací kolíčky. Žďárák se nejprve trochu pohnul ale pak se pomalu rozjel svahem dolů. Věrka začala ječet, čímž vzbudila doposud tvrdě spícího Mupiho. Ten pravil:
„Do prdele.“
Než se však dostal k nějakému činu žďárák se svou posádkou přesvištěl louku, pak naštěstí zpomalil a zastavil v kosodřevině.
„Ste v pořádku?“ zeptal se Mupi.
„Jo,“ zazněla dvouhlasá odpověď.
„Tak na to serem a spíme dál,“ rozhodl Mupi, zavrtěl se ve spacáku a za chvíli už bylo slyšet jen jeho spokojené pochrupování.
Když se ráno probudili, spatřili skupinku ranních turistů diskutujících nad třemi batohy a třemi páry pohorek vyrovnanými pod turistickou stezkou.
„Chlapi s váma, co noc, to silnější zážitek. Eště, že jedu večer domů. Myslím, že třetí noc bych už nedala,“ okomentovala svůj noční zážitek Věrka. Počasí však našim turistům přálo, takže nádherný, loukami a kosodřevinou porostlý fatranský hřeben s bílými vápencovými skalami a překrásnými výhledy všem bohatě vynahradil noční útrapy.
Další den se Rampa a Mupi rozloučili s Věrkou a vyrazili na Téryho chatu v Malé Studené dolině. Bylo horko a batohy plné horolezeckého materiálu dávali oběma při stoupání dolinou notně zabrat. Cesta naštěstí vedla místy podél potoka, v němž se mohli oba zpocení kamarádi osvěžit a napít. Když dorazili na chatu, nebylo tam ani jedno volné místo.
„Eště, že s náma není Věrka,“ řekl Mupi, když oba odcházeli od chaty hledat vhodné místo k bivakování. Našli ho kousek od jednoho ze Spišských ples, pod velkým kamenem. Večer, když seděli před bivakem a zapadající slunce osvětlovalo vrcholové partie Lomnického štítu, vzpomněl si Rampa na Věrku:
„Já myslím, že by se jí tu taky líbilo. Tak krásnej romantickej večer můžeš zažít jenom v horách.“
„Víš co mně na tom večeru vadí?“ zeptal se po chvíli Mupi.
„Že tu s náma není Věrka, nebo nějaká jiná baba,“ hádal Rampa, ale Mupi ho vyvedl z omylu:
„Ne, že sem dostal sračku. Neměli sme chlastat vodu z toho potoka. Za chatou do něj tečou sračky ze suchejch záchodů. A ty taky za chvíli zapomeneš na romantickej večer.“
„Jen počkej zajíci!“ křikl ještě Mupi, když mizel s rolí toaletního papíru večerním šerem kamsi do suťoviska.
Zajíce Rampu však jeho krokodýlí žaludek nezklamal, a tak byl ráno pln síly připraven k nějakému horolezeckému výstupu. Jeho výběr byl přirozeně na zkušenějším Mupim. Tomu se udělalo trochu lépe, a proto se odhodlal vylézt jednu lehčí cestu na Žlutou stěnu, skálu, která se tyčila hned nad Terynou. Počasí jim přálo, stěna byla suchá a teplá, takže lezli na střídačku a užívali si pěkného dne. V jednu chvíli však Mupi zařval ze shora na Rampu:
„Bacha, schovej se!“
Rampa se přitiskl ke skále, jak nejvíc mohl, očekávaje padající kámen. Nebyl to však kámen. Řídká hnědožlutá kaše zbarvila Rampovo okolí, včetně jeho batohu.
„Sorry!“ zakřičel se shora Mupi.
„Je to dobrý,“ odpověděl Rampa, který ještě neviděl, jak vypadá jeho batoh.
„Už vím, proč se tomu říká Žlutá stěna.“
Další den už bylo Mupimu dobře, a tak se naši borci vypravili do západní stěny Lomnického štítu. Výstup Stanislavského cestou se však poněkud protáhl, protože Mupi ve stěně zabloudil. Dostal se nakonec do takřka nelezitelného terénu, kde usoudil, že jejich cesta je cca 10 metrů vedle.
„Musíš udělat kyvadlovej travers 10 m doleva!“ křičel na Rampu, když se mu podařilo zaštandovat vysoko nad ním. Rampa nebyl takovým vývojem situace příliš nadšen, ale nebylo zbytí. Všechno teď záviselo na něm. Na první rozběh se mu podařilo dostat do lehčího terénu, kde opatrně nastoupal vzhůru nad Mupiho. Tam se pořádně zajistil a Mupi se pak druhým traversem dostal do lehčího terénu pod ním. Horní část cesty již proběhla bez problémů, a tak se nad nimi v pozdním odpoledni objevilo zábradlí meteorologické stanice. Mupimu se tam podařilo koupit čtyři piva a domluvit se s lanovkáři, že je vezmou poslední jízdou dolů. Vytáhli zaslouženou svačinu, sedli si pohodlně na jakousi kamenou lavici a vychutnávali vítězný pocit po obtížné cestě. Kochali se nádhernými pohledy na divoké tatranské štíty všude okolo, dokud je zapadající slunce nezbarvilo do ruda. Pak se šli zeptat, kdy pojede poslední lanovka.
„Do frasa, já som na vás zabudol,“ přivítal je lanovkář.
„Támta bola posledná,“ ukázal na kabinku, která se pomalu blížila ke Skalnatému plesu.
„Do řiti. My se snad ani jednou normálně nevyspíme,“ povzdechl si Rampa.
„Co budeme dělat?“
„Mám baterku, takže slezeme na Skalnatý a pak po chodníku na Terynu,“ rozhodl Mupi.
Měsíc byl v novu a baterka samozřejmě přestala brzy svítit. A tak naši hrdinové slézali po tmě na Skalnaté pleso a odtud škobrtali do ranních hodin do svého bivaku, který v tmavé noci ještě hodinu hledali.
Druhý den se vzbudili, když už slunce stálo vysoko na obzoru. Program byl jasný. Odpočinkový den a likvidace pracně vynesených zásob. Když večer vešli do jídelny Téryho chaty na pivo, přivítal je chatař Pták:
„Tak čo zajtra borci?“
„Petríkovu cestu na Žlutku,“ odpověděl sebevědomě Mupi.
„No to sa na vás pozriem. Ta je tu najťažšia. Mátě dobré rebríčky?“
„Nepotřebujem žebříčky,“ odpověděl trochu nejistě Mupi.
„No vraj na čo ich. Veď tieto silné ruky ťa ces previs vyněsů.“ Pták zmáčkl Mupimu biceps na ruce a šel natočit pivo.
„To bude průser,“ pomyslel si Rampa a pokusil se Mupimu u piva jeho záměr vymluvit. Ale Mupi byl Petríkovou cestou posedlý. Rampa v noci špatně spal a modlil se, aby začalo pršet. Když však brzy ráno vylezl z bivaku, obloha byla jako vymetená.
„Jak je?“ ozval se ze spacáku Mupi.
„Krásně,“ odpověděl Rampa.
„A do prdele.“ Mupi naznačil, že by také přivítal důvod Petríkovu cestu odložit na neurčito. Důvod se však nenašel, takže chlapi po rychlé snídani vyrazili pod skálu. Mupi suveréně nastoupil, ale už po necelých 10-ti metrech se dostavil problém v podobě malého převisu se špatnými chyty.
„Drž!“ stačil křiknout Mupi a už se houpal na napnutém laně pod převisem.
Další pokus byl napínavější. Mupi nalezl do převisu znovu a snažil se udržet v krkolomné pozici. Po chvíli mu však začaly vibrovat nohy a Rampa se připravil na chyt druhého pádu.
„Tak se mi zdá, že to bez žebříčku nepůjde,“ prohlásil Rampa a dodal:
„Máš ještě jeden pokus a pak na to serem.“
Mupi souhlasil a dlouho pod převisem odpočíval v zatlučené skobě. Zkoumal skálu nad sebou a vymýšlel, jak by ji zdolal. Rampa se mezitím v duchu modlil, aby Mupi i po třetí spadl. Byl si jist, že sám převis nepřeleze. Mupi se nakonec odhodlal, nalezl trochu víc doleva než před tím, dostal se výš a už to vypadalo, že těžké místo přeleze. Na poslední chvíli však jeho levé noha sklouzla z nepatrného stupu a Mupi letěl po třetí vzduchem. Tentokrát však byl pád trochu delší, Mupi narazil ošklivě na skálu a Rampa měl co dělat, aby ho chytil.
„Serem na to,“ vyslovil konečně Mupi osvobozující rozsudek.
Poté se oba borci tiše vytratili z okolí Teryho chaty, aby se nepotkali s Ptákem, který by určitě nešetřil posměšnými poznámkami. Sestoupili pomalu do Smokovce a v pozdních odpoledních hodinách zašli na večeři do Koliby. Mupi byl rozmrzený z neúspěchu na Petríkově cestě a tak Rampa objednal džbánek vína, při kterém Mupimu vysvětloval, že přece vylezli dvě krásné cesty a z Petríka, aby si nic nedělal, protože ho bez žebříčků ještě nikdo nevylezl, a že Mupi by byl první a měl to už skoro v kapse, kdyby mu nešťastně neuklouzla noha. To sice nebylo vůbec pravda, ale Mupimu to stačilo, aby se mu vrátila dobrá nálada a začalo se mu v Kolibě líbit. Objednal druhý džbánek a pak ještě jeden Rampa a ještě jeden Mupi a cítili se jako Hillari a Tenzing a měli rádi celej svět hlavně ty bezvadný Tatry a Kolibu a pak už si pamatovali jen, že vyšli ven, že pršelo a že nenašli, kde stojí Rampovo auto a že Mupi měl skvělej nápad, jak se vyspí na balkóně panelového domu, protože v přízemním bytě určitě nikdo není, když se tam nesvítí.
Ráno Rampu vzbudil zvučný mužský hlas:
„Chlapi vstávať, raňajky!“
Rampa vyděšeně pohlédl ze svého spacáku na velkého černovlasého vousatého chlapa, který se tyčil v balkónových dveřích. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kde je a jak se tam dostal. Pak se začal nesouvisle omlouvat:
„Hrozně se omlouvám, večer pršelo a my sme hledali nějaké suché místo na přespání, tady se zdálo, že nikdo nebydlí, tak sme si dovolili si sem chvíli lehnout, jen na chvilku, abysme nezmokli. Doufám, že sme vás nevzbudili.“
„Nezobudili? Zobudili ste pol doma, lebo ste sa sápali s batožinami po zábradliu hore a revali ako tury čosi o bivaku pod Everestom. Chcel som vás vyhodiť, ale kým som sa poberal s posteľe, vy ste už spali ako zabitý. Jasne že som poznal, že ste horolezci, ktorí sa po výstupe ožrali. Aj ja leziem, tak mátě štiastie, že ste natrefili práve na moj balkon a že manželka je u svokry. Tož choďtě dnu, pripravil som raňajky a vy mi povietě, čo ste liezli.“
