Článek
Rampič se nakonec čtyřnohého domácího mazlíčka dočkal. A byla to kupodivu Dáša, která jednou odpoledne po příchodu z práce přinesla domů malé štěňátko. Její kolegyně Ivana se totiž potřebovala zbavit štěňat své jezevčice Čáry. Ivana byla úspěšná a výmluvná obchodnice, a tak jí nedalo příliš práce Dášu přesvědčit o blahodárném působení psů na citový vývoj dětí, vysoké inteligenci a poslušnosti jezevčíků, nenáročnosti malých plemen na stravu, péči a prostor a obohacení výletů do přírody o zážitky s novým členem smečky. Dáša sice měla pochyby, neboť si vybavila tlustou Čáru, která s vědomím své důležitosti terorizovala celou Ivaninu rodinu, ale když uviděla roztomilé a malé chlupaté štěňátko, neuměla si představit, že by z něho vyrostl obtloustlý a lenivý jezevčík.
„Alenkó, máme pejska,“ běžel Rampič nadšeně ohlásit úžasnou novinu do spodního bytu Alence. Za chvíli se už obě děti se štěňátkem ňuchňali, což se mu kupodivu líbilo, ňafalo po jejích ručkách a vrtělo ocáskem.
„Jakpak se menuje?“ zeptala se po chvíli Alenka.
„Ještě nemá jméno,“ řekla Dáša.
„Bude to Rex,“ navrhl bez rozmýšlení Rampič.
„To nejde, je to fenka,“ nesouhlasila maminka.
„Jaká fenka, dyť je to pejsek,“ nepochopil její sdělení Rampič.
„Fenka je holčička vod pejska,“ vysvětlovala mu Alenka. „Tak nemůže mít klučičí méno. Musíme vymyslet nějaký holčičí.“
„Takže bude mít malý pejsky jako Čára? To je bezva, budeme mít plnej dům pejsků,“ zaradoval se Rampič.
„Nestraš proboha, žádný další pejsky tu určitě nechci,“ zchladila ho Dáša.
„Mně se líbí Bela,“ navrhla Alenka a pohladila pejska po hlavě.
„To byl ten pes z toho seriálu Bella a Sebastian, že? Ale to byl tuším bernardýn, jezevčík musí mít jiný jméno. Víte co děcka, podíváme se do kalendáře,“ Dáša sáhla po kalendáři a přečetla: „Ida.“ Podívala se na děti a pokračovala: „To je hezké jméno, líbí se vám?“
„Jo mně se líbí, zrovna bude mít svátek, tak ji uděláme k svátku dort, jako dyš měl pejsek svátek a kočička narozeniny, jako v tý knížce o pejskovi a kočičce,“ souhlasil okamžitě Rampič.
„Jó, donesu jí něco dobrýho k svátku,“ vykřikla Alenka a běžela po schodech dolů. Za chvíli se objevila s balíčkem Lumírova oblíbeného gothaje.
Lumírovi se přirozeně nelíbilo, že mu Ida sežrala salám: „Ida má žrát psí žrádlo. Jestli ji budete krmit naším jídlem, tak bude tlustá jako její máma Čára. A to by se vám líbilo?“
„Čára se mě teda vůbec nelíbí, je tlustá a pořád leží a nechce si s nikým hrát,“ souhlasil okamžitě Rampič.
„Tak vidíš, zejtra Idě táta koupí psí granule a už se ani nedotkne něčeho z ledničky,“ obrátil se Lumír na vedle stojícího Rampu.
Druhý den však Ida misku granulí ignorovala.
„Vona asi neví, že to má jíst táto,“ obrátil se Rampič na otce.
Rampa si tedy klekl vedle misky, čímž přilákal Idinu pozornost, a pak znechuceně vložil do úst jednu granuli. Ida se se zájmem dívala, jak ji pomalu chroupá, ale k ničemo se neměla.
„Když ten pes vidí, jak se u toho tváříš, tak to určitě žrát nebude. Překonej se trochu a netvař se tak zhnuseně,“ radila Rampovi zlomyslně Dáša.
Rampa se tedy překonal a se slastným šklebem snědl ještě jednu granuli.
„To sou dobroučký granulky Iduško,“ oslovil po konzumaci druhé odporné granule Idu. Ta konečně strčila nedůvěřivě čumák do misky a začala granule pomalu žrát.
„Od teď už nic jinýho nedostaneš. Jen granule a vodu,“ prohlásil Rampa, když vstával z podlahy.
