Článek
V sobotu dopoledne seděl malý Rampič u svého stolu pod oknem, měl před sebou otevřený školní sešit a dloubal se v nose. Jaro na naší zahradě, znělo zadání slohové práce, kterou měl v pondělí odevzdat. Nevěděl, co napsat, a jeho myšlenky se ze zahrady rychle zatoulaly k představám šerifa, který bojuje s bandou gangsterů. Zvedl se ze židle a připnul si pásek s pouzdrem a dětským koltem na kapsle, který dostal k Vánocům. Několikrát vystřelil v různých střeleckých polohách po myšlených zločincích a převrhl židli.
„Co tam zas blbneš! Máš psát sloh, tak si sedni ke stolu a dělej,“ okřikla ho Dáša z kuchyně.
Když se Rampič znovu posadil ke slohovce, přišlo vítané rozptýlení, protože před oknem se najednou objevil žebřík a po chvilce Lumír se štětcem a kbelíkem barvy chystající se natřít žlab nad oknem. Rampič okamžitě vytáhl kolt a vystřelil. Lumír si to však nenechal líbit, místo koltu vytáhl z kapsy drátěný kartáč a střelbu opětoval. Strhla se divoká přestřelka. Prudké Lumírovy střelecké pohyby a pomyslné krytí za okrajem žebříku způsobily, že se žebřík stojící na hladké mírně ukloněné plechové střeše Lumírovy garáže rozjel a Lumír zmizel s kartáčem, štětcem, kbelíkem barvy i žebříkem z Rampičova zorného pole. Ozvala se hrozná rána a řev, který byl slyšet i přes zavřené okno. Dáša vběhla do pokoje podívat se, co se zase děje. Rampič vyděšeně stál s koltem v ruce u stolu, a když Dáša otevřela okno, uviděla na střeše garáže ležet na žebříku kvílejícího Lumíra politého hnědou barvou. Ve chvilce seběhla na dvůr, hekající Lumír ji přistrčil žebřík politý barvou a Dáše po něm vylezla na střechu garáže. Lumír těžce dýchal a sotva mluvil.
„Trochu sme po sobě s Rampičem stříleli a ten zku….nej žebřík mně ujel,“ vypravil ze sebe sípavě Lumír. Pak se pokusil posadit, ale vydal ze sebe jen zaúpění a svalil se zpátky na střechu.
„Vydrž,“ přikázala mu Dáša a běžela zavolat záchranku nechávajíc za sebou hnědé stopy od rozlité barvy.
„Kde ho máte?“ zeptal se záchranář, když houkající sanitka po chvíli dorazila před dům.
„Tam,“ Dáša ukázala na střechu garáže.
„Vypadá to na zlámaný žebra a propíchnutou pohrudnici. Jo a taky zlomená ruka,“ konstatoval ze střechy garáže doktor v hnědě zbarvených chirurgických rukavicích. „Franto, zavolej hasiče, musíme ho vodsud dostat dolů.“
Když před domem zastavilo hasičské auto, vracela se domů Marika s nákupem.
„Preboha, čo sa to tu stalo?“
„Lumír sletěl ze žebříku na garáž,“ vysvětlovala Marice Dáša.
„Lumírok, čo si to zase robil?“ vrhla se Marika k Lumírovi, když ho hasiči spustili na nosítkách před garáž.
„Rampič mě sestřelil z žebříku,“ zachroptěl Lumír. Pak se za ním zavřely dveře sanitky a Marika s nákupem v ruce nechápavě civěla za odjíždějící záchrankou.
Každý rok na jaře se na trámu krytého schodiště pod verandou uhnízdil párek rehků. Přestože schodiště bylo frekventované, neboť se po něm vcházelo do domu, rehci si místo oblíbili, neboť vysoko umístěné stropní trámy byly těžko dostupné. Dáša a Marika si sice stěžovaly na nepořádek na schodech, ale rehčí zpěv a dojemná starost o ptáčata způsobily, že noví obyvatelé domu byli vítanými hosty. Někdy v červnu se mláďata učila létat a zanedlouho pak rehci zmizeli, a zbylo po nich jen opuštěné hnízdo.
Tentokrát však pokus o létání skončil špatně a nebohý ptáček nešťastně poskakoval po terase.
„Táto honem, ptáček vypad’ z hnízda, musíš ho tam vrátit,“ přiběhl Rampič domů ohlásit nešťastnou novinu. Rampa seběhl po schodech dolů, vyděšené ptáče odhopsalo do rohu verandy, a tam ho Rampa snadno chytil. Držel ptáče v dlaních a chvíli nevěděl, co má dělat.
„Dáášóó! Přines prosím tě rychle skládací schůdky,“ volal Rampa nahoru. „Musíme rehka vrátit do hnízda.“
Dáša sice přispěchala s domácími štaflemi v rekordním čase, ale postavit je na schodišti byl docela problém.
„Postav se sem,“ Rampa ukázal na poslední schod „a chvíli mi štafle podrž.“
Pak s ptáčetem v dlani lezl opatrně po schůdcích k hnízdu. Když však ptáče vložil dovnitř, jeho bráška polekaně vyletěl ven a ze vzduchu se samým strachem vysral Dáše přímo mezi oči, jimiž napjatě sledovala Rampovo počínání u hnízda. Leknutím pustila štafle, a zatímco malý rehek úspěšně odletěl na plot, Rampa se i se štaflemi zřítil po schodišti před dům, kde zůstal ležet. Chvíli o sobě nevěděl, ale po několika minutách se s Dášinou pomocí probral.
„Sakra mě bolí ruka. Co se stalo?“ zeptal se, když se pomalu posadil.
„Spadl si ze žebříku,“ překvapeně mu odpověděla Dáša, když mu pomáhala vstávat.
„To spadl Lumír, ne já,“ zmateně reagoval Rampa.
„Lumír spadl včera, ty si spadl dneska, promiň, mně vyklouzly ty štafle, dyž se mi ten blbej pták vys…,“ Dáša se podívala na Rampiče, „vykakal do voka.“
„Eště má táto na čele ptačí hovínko,“ Rampič ukazoval na nazelenalou hmotu, kterou si Dáša před chvilkou rozmazala po obličeji kapesníkem. Rampa se však tvářil naprosto zmateně a zjevně netušil, co jeho divoký pád ze schodiště předcházelo. Stěžoval si na bolest hlavy a ruky. Dáša ho opatrně odvedla do koupelny, kde mu po důkladném umytí vlastního obličeje, ošetřila odřeniny na obličeji a rukou. Pak mu pomohla nasednout do auta a odvezla ho na pohotovost.
„Má zlomenou levou ruku a otřes mozku. Necháme si ho tady do zítřka na pozorování,“ zněl verdikt doktora, když zřízenec vyvezl Rampu s čerstvou sádrou na pojízdném křesle z ambulance. Pak ho odvezl na pokoj, kde ležel od včerejška Lumír.
„Čau kámo, už se mi po tobě stýskalo, tak ti du dělat společnost,“ pozdravil ho Rampa.
