Článek
Lumír se po svatbě začal intenzivně věnovat Marice a zařizování podnikového bytu, který získal ve Stráži. Rampovi bylo po Moničině emigraci smutno, a tak se pustil do studia IBM manuálů, které získal od inženýra Šimáčka. Brzy se nadchl pro interaktivní zpracování pomocí terminálů připojených k centrálnímu počítači. Mohl si však o tom pouze číst, protože terminály u počítačů JSEP ještě nebyly v Čechách k disposici. Ve volném čase a o víkendech začal intenzivně lézt s Mupim a postupně se zlepšoval.
Protože dojíždění z Liberce mu zabralo zbytečně mnoho času, rozhodl se využít možnosti podnikového ubytování ve Stráži. Na personálním oddělení jeho žádost prošla nečekaně hladce. Když si byl vyzvednout ubytovací průkaz zeptala se ho mladá referentka:
„Chcete ubytovnu nebo hotel U jezera?“
Rampa věděl, že na vyvýšeném místě nad jezerem stojí pěkný prvorepublikový hotýlek s krásným výhledem, který aktuálně sloužil k ubytování zaměstnanců uranových dolů. Rozhodnutí tedy bylo jasné.
Po práci zamířil s taškou přes rameno k hotelu. Představoval si útulnou místnost s výhledem na jezero a těšil se, jak si večer sedne někam na terasu s rozečteným manuálem. Vystoupal krátkou neupravenou cestou k hotelu a otevřel otřískané dveře. Vstupní hala byla prázdná a starý recepční pult zaprášený. Na konci haly byly prosklené dveře vedoucí zřejmě do jídelny. Rampa je otevřel a jídelna mu vyrazila dech. Stoly a židle byly rozbité, u mnohých chyběla noha nebo opěradlo, o ubrusech nemohlo být ani řeči. U boční stěny stála hromada rozbitého nábytku. Stěny byly naposled vymalované někdy před válkou. V rohu pod oknem seděl na židli mohutný chlapík zápasnického vzhledu s výrazně vystouplou bradou. Kalhoty měl vykasané ke kolenům a jeho nohy trčely ve velkém lavoře s vodou. Po jeho pravici byl stůl a na něm pětilitrovka nakládaných okurek. Jednu z nich chlapík právě pojídal.
„Je tu někde vedoucí?“ zeptal se Rampa.
„To sem já. Co tady chcete?“ odpověděl nevraživě chlapík.
Rampa mu podal beze slova ubytovací poukaz.
„Si dělaj prdel. Kdo vás sem poslal?“ chlapík se podíval nevěřícně na Rampu.
„Taková mladá slečna z personálního mně dala vybrat mezi ubytovnou a hotelem U jezera. Tak sem si vybral hotel,“ odpověděl Rampa.
Chlapík nasadil přívětivější tvář a pravil:
„Ona je tam asi nová. Jinak by vás sem nemohla poslat. Tady to je ubytovna pro pomocný dělníky. Víte oni dou z práce rovnou ke Králi Jiřímu, tam se zmažou jako psi a tady večer se ještě většinou poperou, nebo vyváděj koniny. Já sem bejvalej boxer a někdy mám sám co dělat, abych je srovnal. Tohle všechno tady kolem rozmlátili vážení hosté našeho hotelu,“ zakončil své vysvětlení ironicky vedoucí a opsal rukou, v níž ještě třímal nakládanou okurku, velký oblouk.
„Vidíte a já sem se těšil, že tady bude klid a příjemnější prostředí než na ubytovně. Toho hotelu je škoda, je v tak krásným místě s výhledem na jezero.“ Rampa přistoupil k oknu.
„To máte pravdu mladý muži, ale s tim nic nenadělám ani já ani vy. Děte jim vrátit ten poukaz a požádejte o ubytovnu. Ta je nová a zatím ještě zachovalá. Bydlí se tam po dvou a když budete mít trochu štěstí, chytíte možná dobrýho spolubydlícího.“
Rampa šel druhý den do ubytovny plný obav, s kým bude bydlet. Když otevřel dveře svého pokoje v prvním patře, zažil další šok. V rohu u okna stál štíhlý mladý muž v trenýrkách a tričku. Nestál však na nohách, ale na hlavě, s rukama sepnutýma v zátylku.
„Dobrý den,“ pozdravil Rampa. Odpovědi se však nedočkal, mladík se zřejmě nehodlal vyrušovat ve svém cvičení. Až po chvíli pozvolna sklopil natažené nohy, na které se posléze postavil a řekl:
„Ahoj.“
Rampa zaregistroval příjemnou tvář, delší blonďaté vlasy a modré oči. Mladík se mu na první pohled docela zamlouval.
„Já sem váš nový spolubydlící,“ představil se Rampa.
„Honza. A přeci si nebudem vykat,“ mladík podal Rampovi ruku a pokračoval:
„Tohle je tvoje postel, tahle skříň je volná. Vyžebral jsem na vedoucí dva stoly, tenhle je můj,“ poklepal na stůl plný jakýchsi kulatých grafů. Jak Rampa později zjistil byly to horoskopy.
„Když budeš kouřit, tak jedině na balkóně a zavři za sebou dveře.“
„Nekouřím,“ řekl Rampa.
„Super, to seš tady jeden z mála,“ zaradoval se Honza a pokračoval.
„Jen bych tě prosil, abys mě nerušil, když budu meditovat.“
„Jasně taky mám rád klid,“ odpověděl Rampa a pomyslel si:
„S tímhle člověkem si asi moc nepopovídám. Aspoň budu mít ticho na čtení.“
V tom se ale Rampa mýlil. Z Honzy se vyklubal zajímavý společník. Kromě jógy se zabýval skoro všemi okultními vědami. Navíc byl vynikající technik pracující na chemické těžbě, kde měl řadu zlepšovacích návrhů. Když se ho jednou Rampa zeptal, jak jdou jeho zlepšováky dohromady s mystikou odpověděl velmi logicky:
„V práci trávím polovinu aktivního života, přece tam nemůžu chodit jen pro peníze, které navíc při mém způsobu života skoro nepotřebuju. Musím se i tam nějak realizovat, chodit tam bezmyšlenkovitě jen tak, to bych se zbláznil.“
S tím Rampa plně souhlasil, protože jeho přístup k práci byl stejný.
Když Rampa přicházel z práce, Honza většinou ležel na zádech v posteli a meditoval. V ostatním čase však byl velmi aktivní a oplýval obskurními nápady, které ihned realizoval. Jednou ho Rampa přistihl v kuchyňce, ze které byl cítit kyselinový zápach. Rampa se podíval do smaltovaného hrnce, ze kterého stoupaly smradlavé výpary a uviděl, že Honza vaří v podivné břečce hřebíky. Byly už pokryté vrstvou jakési rzi. Překvapeně se na Honzu podíval a zeptal se:
„Rozšiřuješ své zájmy o fakirství? To ty hřebíky sterilizuješ?“
Honza zvedl prst, naklonil se k Rampovi a tiše pravil:
„Vyrábím živou vodu.“
Rampa vyvalil oči, podíval se ještě jednou do kastrólu a poznamenal:
„Tak tohle je spíš mrtvá voda.“
„Omyl, všechno ti vysvětlím. Živá voda je jen takový název. Ve skutečnosti se jedná o minerální roztok, ve kterém jsou v naprosto přesném poměru zastoupeny různé látky, potřebné pro tělesný metabolismus. Požívání polévkové lžíce dvakrát denně má dlouhodobý a nesmírně blahodárný účinek na lidské zdraví. Kdo bude užívat živou vodu pravidelně, bude odolnej proti všem nemocem. Už měsíc sháním všechny potřebné přísady, ale jak vydíš, něco si musím sám vyrobit.“
Když se Rampa vrátil po víkendu v pondělí odpoledne na ubytovnu, ležel Honza na posteli, ale ne v meditační posici. Ležel na boku, držel se za břicho, čelo zrosené potem. Pod jeho stolem stál velký skleněný demižon plný jakési nahnědlé kapaliny. Na stole lahvička se stejným obsahem.
„Zdá se, že živá voda je spíš mrtvá,“ neodpustil si Rampa opět jízlivou poznámku.
„To je nesmysl. Sněd sem dnes v kantině asi zkaženej jogurt, to bude po něm.“
Večer se udělalo Honzovi už lépe. Před spaním otevřel lahvičku s živou vodou a připravil si polévkovou lžíci.
„Ty se chceš fakt otrávit?“ zeptal se Rampa.
„Musím mít jistotu, že se někde nestala chyba,“ odpověděl Honza.
„Víš co, dej sem tu tvou živou vodu, já to zkusím na sobě. Podívej se, jak vypadáš. Seš celej zelenej. Nechci k tobě volat v noci záchranku a vysvětlovat jim, že ses otrávil živou vodou.“
Rampa sebral Honzovi lžíci, odměřil dávku živé vody a vypil. Hrdlo se mu stáhlo odporem.
„Jestli mně bude taky tak blbě jako tobě, tak to zejtra vyleješ. Rozumíš?“ řekl Rampa a popřál Honzovi dobrou noc.
Ráno Rampovi nebylo nic. Honza se zaradoval, vypil svou ranní dávku živé vody a odešel do práce. Když se Rampa odpoledne vrátil bylo Honzovi opět zle. Ještě víc než před tím.
„Tomu nerozumím, co se to děje, tobě to prospívá a mně je po tom zle,“ hořekoval Honza a držel se za břicho.
„Že by mě to prospívalo vo tom teda nevim,“ namítl Rampa. Ale problém ho začal zajímat.
„Myslím, že by se to mělo vyzkoušet na větším vzorku lidí,“ zamyšleně pronesl.
„Máš pravdu, dáme lidem na patře večer každému jednu dávku a ráno uvidíme,“ navrhl Honza.
„Jasně, budeme chodit po pokojích a každému řekneme, že testujeme živou vodu, po který jejich soused jogín málem vypustil duši a oni to budou nadšeně pít, aby jim bylo taky zle, protože budou chtít něčím přispět k výrobě živý vody, která jim v budoucnu upraví metabolismus tak, že už nikdy nebudou nemocný.“
„Hm,“ zamyslel se Honza. „Za testy léků se přece platí, tak to uděláme taky tak. Tamhle v tom šuplíku sou peníze, tak vezmem pár stokorun a uvidíš, že se nám přihlásí spousta dobrovolníků.“
„To by možná šlo,“ Rampa zamyšleně otevřel šuplík skříně. Byl nacpaný stokorunami. Rampa vyvalil na peníze oči.
„To tu máš jen tak naházený peníze? Ty seš blázen, dyť tu máme, co chvíli otevřeno a když sem dopoledne chodí uklizečka, tak jsou ve všech pokojích dveře otevřený na chodbu. Proboha kolik tu máš peněz?“
„Nevim přesně, odkládám tam, co nepotřebuju,“ Honza chvíli počítal.
„Mohlo by tam bejt tak sto tisíc.“
„Ty seš fakt úplně ujetej. Tady na ubytovně, kde bydlej nejrůznější divný existence má náš jogín ve volně přístupným šuplíku sto tisíc korun,“ Rampa vrtěl nevěřícně hlavou.
„Musíš důvěřovat svému osudu,“ reagoval Honza. „Jestli mám přijít o peníze, tak je jedno, jestli je mám v šuplíku nebo v bance. Navíc já je opravdu nepotřebuju. A když je budu potřebovat někdy v budoucnu, tak se zase objeví.“
Rampa jen zavrtěl hlavou a vrátil se k původnímu tématu:
„Hele Honzo, ty lidi si obejdeš sám, až ti bude líp. Já ti můžu přispět tím, že si před nimi vezmu jednu lžíci. Stejně pochybuju, že někoho přesvědčíš.“
Ukázalo se ale, že peníze mají velkou přesvědčovací moc. Když se po ubytovně rozneslo, že jogín platí za pozření lžíce stovku a Rampa předvedl několika prvním dobrovolníkům, že nápoj není otrávený, netrhly se s dobrovolníky dveře. Druhý den ráno se netrhly dveře v ordinacích obou závodních lékařů. Rampa očekával velký průšvih. Honza však byl naprosto klidný, protože nějak věděl, že žádný z postižených nepřizná ochutnávku živé vody. Jeden z lékařů zavolal hygienickou kontrolu na závodní jídelnu. Ta však nic nezjistila. Honza pak seděl dva večery nad svými poznámkami o výrobě živé vody. Druhý večer, když Rampa již spal, najednou vykřikl:
„Už to mám! Já sem ale debil! Dal jsem tam 100 krát víc síranu amonného.“
Ráno odkráčel Honza s demižónem a smutným výrazem k toaletám.
