Článek
„Měl by sis koupit auto, Rampo,“ řekl jednou dědeček, když se Rampa vrátil z práce.
„Nevydělávám jako horník dědečku, takže na auto budu muset ještě chvíli šetřit,“ reagoval na dědečkovu výzvu Rampa.
„Já jsem nemyslel nové auto, kup si starší, mně by se hodilo, abys mě tu a tam někam zavezl. Už se mě vlakem, nebo autobusem špatně cestuje. A na auto ti dám peníze. Já jsem měl jedno z prvních aut v Liberci. Velkou šestisedadlovou Tatrovku. A později jsem měl ještě jednu menší na obchodní cesty. Jezdil jsem s ní až na Slovensko. Počkej ukážu ti fotky.“
Rampa a dědeček pak seděli nad starými fotkami a dědeček vzpomínal na svou obchodní činnost za první republiky. Ke koupi auta Rampu snadno přesvědčil. Ten si spočítal své úspory a zjistil, že od dědečka asi žádnou dotaci potřebovat nebude.
Rampa hned druhý den požádal Lumíra, aby se s ním vypravil do autobazaru a poradil mu jaké auto vybrat. Objevili dvě zachovalé škodovky 1000 MB za dobrou cenu. Jednu bílou a druhou červenou. Lumír je podrobně prohlížel, a tak se mu zalíbily, že se rozhodl obětovat část uraňáckého stipendia a také si jednu koupit.
„Co tomu řekne tvá milovaná Jawa?“ rýpul do něho Rampa.
Lumír odpověděl kupodivu vážně:
„No víš, chystám se do Bratislavy za Marikou, ne že bych tam na motorce nedojel, ale Marice se asi bude líbit víc, když k nim přijedu autem.“
„Á takhle se věci mají,“ Rampa pokýval hlavou. „K nim… Hm, to jako nejedeš jen za Marikou. To vypadá vážně vole. Tak si vyber to červené. To se bude Marice víc líbit. Já v něm budu vozit dědečka a ten uznává zase jen černá a bílá auta. Ostatní barvy jsou pro mladé blázny a vážený a důstojný občan jako je můj dědeček by do takového auta nesedl.“
„Souhlas,“ odpověděl krátce Lumír a zavolal pana vedoucího, který s nimi obě auta projel.
Další den parkovaly před výpočetním střediskem vedle sebe dvě škodovky.
A za dva měsíce jel Rampa s Lumírem červenou škodovkou jako svědek na svatbu do Bratislavy.
Marika nebydlela s rodiči přímo v Bratislavě, ale v malém domku v Rače, vinařské vesnici na úpatí Malých Karpat, která je dnes již součástí Bratislavy. O co menší byl domek o to větší byla přilehlá zahrada, sad a malý vinohrad – pýcha Maričina otce. Rampa znal Mariku z bratislavského výpočetního střediska. Byla to velmi hezká, sportovní a energická dívčina, členka taneční skupiny Lůčnica. Když ji tatínek vedl k oltáři, zářila její hezká tvář orámovaná bujnými zrzavými vlasy jako slunce. Rampa musel přiznat, že si Lumír dobře vybral. Na svatební hostině, která se odbývala na zahradě se ukázalo, že si Lumír dobře vybral nejen Mariku ale i její rodinu. Rampa si brzo potykal s oběma bratry a pak všichni i s tatínkem a Lumírem koštovali tatínkovo víno. Přitom vedli řeči a pozvolna se propíjeli do podstandardního stavu. Cimbálová muzika hrála slovenské a slovácké národní písně, trochu se tančilo, ale více pilo a zpívalo. Marika měla ve vesnici hodně přátel a ti byli samozřejmě také přítomni. Rampa se opil tatínkovým bílým vínem a usnul na bílé umělohmotné židli s hlavou opřenou o strom.
Po půlnoci ho probudil blekotající Lumír:
„Vstávej Rampo, musíš mně pomoct najít Mariku, ztratila se.“
„Jak ztratila? Vždyť tady tancovala,“ podivil se opile Rampa.
„Muzika už je dávno pryč. Nikdo tu už není. Ale hlavně Marika tu není. Oni ji unesli. Musíme ji najít, rozumíš?“ Lumír s Rampou zatřásl.
„Co to meleš za nesmysly, kdo by ji unášel, dem do hotelu, ona tam už dávno bude,“ uklidňoval Rampa Lumíra. V místním hotelu byly totiž objednané dva pokoje. Jeden pro Lumíra s Marikou, aby spolu mohli strávit svatební noc a druhý pro Rampu.
„Tam sem byl. Neni tam. Není tam. Musíme ji najít,“ pokračoval opile Lumír a kolébal se na vratkých nohách.
Rampa vyhodnotil situaci a pravil:
„Hele já ti povím, kde je Marika. Spí se sestrou ve svým pokoji, protože ty ses vožral. Já du spát a ty poď taky. Přece tady nechceš vzbudit celej barák, jak ji budeš hledat.“
„Ti povidám, že ji unesli ty chalani. Dem ji hledat,“ Lumír vyvrávoral ze vrat a zabočil po polní cestě vzhůru k lesu. Pak zakopl a upadl do trávy. Rampa ho zvedl a přes protesty odtáhl do hotelu.
Ráno se oba vzbudili oblečeni na manželské posteli. Rampův pokoj zůstal nevyužit. Lumír okamžitě vyrazil za Marikou a Rampa ho následoval. Marika však doma nebyla. Lumír, který byl vždy nad věcí a s každou situací si dokázal elegantně poradit, a ještě ji vtipně okomentovat, tentokrát zcela ztratil glanc. Stál v předsíni jako dřevo a upíral vyděšený pohled na Rampu, jako by od něj čekal záchranu. Ta však tentokrát přišla od Maričina bratra Fera:
„Já myslím, že viem, kde je. Zoberte auto a ideme.“
„Dej mi klíčky, já budu radši řídit,“ vyzval Rampa Lumíra.
Jakmile Rampa nastartoval, zvolal Maryčin bratr:
„Počkajtě, volačo som zabudol.“
Odběhl do domu a vrátil se s pilou na železo. Rampa ve zpětném zrcátku pozoroval nepříčetný Lumírův pohled, který upíral na pilu na Ferově klíně.
Fero navigoval auto lesními cestami k lesu a přitom vysvětloval:
„Myslím, že Mariku chalani unesli a zatvorili v bunkri. Tu v lese sú staré bunkre a keď tu eště Marika bývala s nami, tak taká partia našich chalanov a dievčat jeden z nich upravila, aby sa tam dalo bývať. Mali to ako chatu. Je to na peknom mieste v lese s výhľadom do údolí. Já myslím, že ju unesli a zatvorili v tom bunkri.“
„Bože tak ona strávila svatební noc zamčená v zatuchlém a studeném bunkru. Ty blbci nemaj rozum, dyť bude úplně zmrzlá.“
„Toho sa neboj, Lumír. Je to tam fakt dobre zariadené, včetně paland a teplých dek. Oni tam spávali aj v zime, takže Marika bude v poriadku, len poriadne nasratá.“
„A jak si ty paka představovali, že ji asi najdu? Sem tady poprvý v životě a o žádných bunkrech nemám ani páru.“
„To fakt neviem, myslím, že tu došlo k voľakemu nedorozumeniu, lebo sme sa všetci rýchlo ožrali tým otcovým vínom.“
Chlapi mezitím vystoupili z auta a vydali se lesní pěšinkou vzhůru. Rampa vyjádřil svou obavu:
„Hlavně aby tam Marika byla.“
„Ty vole, nestraš. Jestli tam nebude, tak kde ji budu hledat?“
„No zajdeš na Bezpečnost a řekneš jim, že se ti ztratila nevěsta o svatební noci, aby po ní vyhlásili celostátní pátrání. Už to vidím, jak s tebou sespisujou protokol,“ odpověděl Rampa, kterému na rozdíl od Lumíra už otrnulo.
„Ty vole, to je den, to nám to manželství pěkně začíná,“ povzdychl si Lumír.
Bunkr stál na okraji lesa a byl z něho krásný výhled do údolí. Před ním bylo velké ohniště s lavicemi a vysoký osamocený buk. Lumír se rozběhl k bunkru a volal:
„Mariko, Mariko!“
Z bunkru se však nikdo neozýval.
„Ty vole ona tu není,“ vyděsil se Lumír. Chytil oběma rukama za zamčenou mříž a zíral do tmy.
Vtom se ze tmy bunkru vynořila jako bílá paní Marika ve zmačkaných svatebních šatech.
„Prvý deň som vydatá a už si ma nasral,“ přivítla Lumíra.
„To si zbadal až ráno, že ma chalani uniesli? Dobre sa ti chlastalo s mojím ockom? Neprišlo ti čudné, že si o svatobnej noci spal sám?“
Marika postupně zvyšovala hlas.
„Něspal sám. Spal so mnou,“ vstoupil do hovoru nešťastně Rampa, který přešel zmateně do slovenštiny. Tím přilil olej do ohně.
„Jo, tak kamarádi spali spolu a mě nechali spať v bunkri!“
Marika se chytla za mříže a začala se vztekle smát. Rampa se však už trochu vzpamatoval a rozhodl se vzít vinu na sebe:
„Mariko, prosím uklidni se a chvilku mě poslouchej. Všechno je moje vina. Lumír tě v noci hledal, ale já sem mu řek, že určitě spíš doma, aby nikoho nebudil. Pravda je, že sme byli trochu opilí, ale Lumír tvrdil, že tě unesli a musíme tě hledat, ale já jsem mu to vymluvil. Zdálo se mi to úplně nesmyslný. Ale tady bysme tě stejně určitě nenašli. Já nechápu, jak si tvý kamarádi mohli myslet, že tě budem hledat pět kilometrů od baráku v lese v bunkru o jehož existenci jsme vůbec netušili. Vždyť to je úplně šílený.“
„To aj ja neviem, čo si tý naši blbci mysleli,“ Maryka se po Rampových slovech uklidnila.
„No oni sú už taký …“ Maryka pokrčila rameny a začala se opět smát, ale tentokrát už ne hystericky a pak řekla.
„Čo keby ste otvorili tú mrežu?“
Lumír se konečně taky vzpamatoval, vytrhl Ferovi pilu a začal řezat zámek.
Rampa si mezitím povzdechl:
„Kdybysme tě tu nějakým zázrakem našli, tak bysme tu stáli před tou mříží jako dva kokoti. Ty tvoji kámoši sou ale hovada.“
„Nie až taký. Pozri sa na ten buk.“
Rampa se otočil směrem ke stromu, ale nic zvláštního neviděl.
„Pozri se vyššie asi tak štiry metre zo spoda,“ upřesnila jeho pohled Maryka.
Rampa konečně uviděl červenou stužku přivázanou ke kroužku s klíčem.
V tom okamžiku přeřízl Lumír zámek a vzal Mariku za ruce.
„Promiň Mariko, já sem takový blbec. Slibuju, že už nebudu chlastat a budu ne tebe dávat pozor.“
Marika se mu vrhla kolem krku a ironicky prohlásila:
„Tak tomu fakt verím.“
Když se vrátili domů, přivítal je rozesmátý Maričin otec:
„Tak aká bola svatobná noc v bunkri Marička?“
Lumír, který se trochu obával jeho reakce, si oddechl a okamžitě si postěžoval na Maričiny kamarády:
„Já nevím, co to měli za blbej nápad. Dyť sem byl bez šance Mariku v tom bunkru najít.“
„Lumír, to je tak trocha aj moja chyba. Oni sů není až taký blbí. Pozri na ten stolík,“ otec Mariky ukázal na malý stolek pod oknem. Na něm byla hromádka svatebních blahopřání.
„Chyba bola, že oni predpokladali, že ako bývá zvykom, si tie blahoželanie prečítate pred hostinou. Je to moja chyba, že som vás priskoro odtiahol do pivnice okoštovať vínko a na blahoželania sme zabudli.“
Maryka s Lumírem přistoupili ke stolku. Mezi blahopřáními se na první pohled vyjímalo jedno veliké ručně malované. Když ho rozevřeli, uviděli spoustu fotografií Mariky a vesnické party ponejvíce v okolí a uvnitř bunkru. Na zadní straně pak byl podrobný plánek cesty k bunkru.
