Článek
Dášina kolegyně měla ohledně inteligence jezevčíků pravdu. Ida se skoro okamžitě naučila chodit na záchod, který Rampa vyrobil z bedýnky a umístil na chodbě. Pochopila, že nesmí lézt na gauč a postele, takže před příchodem Rampy okamžitě z gauče sklouzla na koberec a tvářila se, že byla právě probuzena z tvrdého spánku. Pochopila, že k jídlu ji Rampa předepsal granule, takže loudit o něco jiného se pokoušela pouze u Rampiče a Dáši, když Rampa nebyl přítomen. Příležitostí k tomu měla dost, takže rostla jako z vody a brzy se mohla přestěhovat z domu na zahradu. Rampa očekával, že si bude na zahradě užívat volnosti a celý den tam bude šťastně pobíhat. Ida však logicky usoudila, že nesmyslné pobíhání zbytečně vysiluje, a proto zaujala polohu v leže na měkké rohožce před vchodem do domu. Z ní startovala zběsile k plotu pouze, když se před domem objevil nějaký zajímavý objekt. Při tom dávala hlasitým štěkotem najevo, že je ve střehu a běží. Když ji objekt přestal zajímat, vrátila se na své stanoviště před vchodem.
Pro svůj zběsilý štěkot byla oblíbena nejen objekty ze sousedství, ale také listonoškou, která přestala k Rampom doručovat poštu. Rampa proto musel poštovní schránku přestěhovat z vchodových dveří na plot.
Ida však na rozdíl od své matky Čáry nebyla líná, milovala rodinnou turistiku a zejména aporty. Jakmile uviděla vhodný klacek, nebo jakýkoliv kus dřeva, popadla ho do zubů, přiběhla s ním a dožadovala se jeho odebrání a hodu. Aport přinášela přednostně Rampovi, protože ten házel klacky nejdál. Teprve, když byl Rampa dostatečně házením otráven, přišla na řadu Dáša a pak Rampič. Po celou dobu výletu musel někdo házet aporty, aby byla Ida spokojená. Nikdy se ji nepodařilo unavit.
Spolehlivě se držela smečky, pokud ovšem nenarazila při procházce po lese nebo poli na nějakou zajímavou stopu. To pak vyrazila změřit si síly s neznámým živočichem, který však byl většinou zalezlý v nějaké noře nebo seděl vysoko na stromě a neměl o kontakt s Idou zájem. Ta ho pak hlasitým štěkotem vyzývala k souboji a když nereagoval, otráveně se vrátila ke své smečce.
Jednoho sychravého podzimního dne se však na výletě v Jizerkách ztratila. Marně ji volali, prodírali se lesem ve směru, kterým zmizela, vyptávali se na Nové Louce, jestli ji někdo neviděl, ale po Idě jako by se zem slehla. Začalo pršet.
„Musíme se vrátit, tam kde utekla, určitě tam na nás čeká,“ přesvědčil ostatní plačtivým hlasem Rampič. A tak se vydali dva kilometry v dešti po cestě zpátky, ale Ida tam nebyla. Proč by tam také měla být, když logicky se přece čeká na parkovišti v suchu pod autem. Tam ji promočená smečka našla pozdě večer klidně ležet.
Jednou čekala Dáša s Rampou návštěvu Dášina strýce a tety. Protože strýc byl vážený a bohatý podnikatel, Dáša se na jejich návštěvu patřičně připravila. Nakoupila nejdražší potraviny, upekla koláč a připravila a nazdobila chlebíčky. Zejména s těmi si dala záležet. Na vrchu každého pečlivě vytvořila kornoutek z jakéhosi italského salámu, v němž byla troška nivové pomazánky. Své dílo pak odložila na kuchyňský stůl a šla se převléknout, aby návštěvu nepřivítala v otrhaných domácích kalhotách a tričku. Rampu nechávala návštěva klidným, do poslední chvíle si v obývacím pokoji četl, ale těšil se, až s Dášiným strýcem probere podnikání a jeho nový ultralight. Po dlouhém vítání se návštěva usadila v obýváku a po krátkém čase se dostalo na Dášiny chlebíčky. Strýc s Rampou se do nich s chutí pustili, zatímco Dáša s tetou zmizely na zahradu, protože teta byla náruživá zahradnice a přivezla Dáše nějaké sazenice. Když se vrátily zpátky, zůstala Dáša překvapeně civět na poloprázdný tác s chlebíčky.
„No už sme měli docela hlad, tak sme trochu ujedli,“ vysvětloval Rampa poloprázdný tác.
Dáša však neměla na mysli množství snědených chlebíčků, ale to, že na všech chyběl kornoutek se salámem. Vrhla rychlý pohled na Idu, která se nenápadně krčila v rohu místnosti a bylo ji to jasné. Jasné ji však vůbec nebylo, jak mohla Ida vypreparovat z chlebíčků salám tak šikovně, že to kromě autorky nikdo nepoznal. Popadla tác s chlebíčky a chtěla je odnést. „Přinesu koláče a kávu,“ vysvětlila rychle své počínání.
„Jen je tady ještě nech, jsou výborný,“ zarazil ji strýc.
„Akorát sou voslintaný vod psa,“ pomyslela si Dáša, ale neřekla nic. „Nakonec Ida nic špatného nežere. Granule ji kupujem kvalitní.“
