Článek
Výrobní podniky za socialismu vypomáhaly socialistickému zemědělství, tedy tzv. zemědělským družstvům, která neměla v době sezónních prací dostatek pracovních sil. Podniky proto posílaly své technicko-hospodářské zaměstnance do družstev na brigády. Mnozí zaměstnanci považovali manuální práci na poli za diskvalifikační a snažili se jí vyhnout. Ne tak Rampa s Lumírem. Když šéf na poradě jednou oznámil, že potřebuje dva dobrovolníky na sklizeň slámy, oba se ihned přihlásili. Šlo totiž o vynikající trénink, při kterém se běhalo s vidlemi podél pomalu jedoucího traktoru s vlekem, balíky se napichovaly na vidle a házeli vysoko na valník.
Počasí brigádníkům přálo, basa piva byla složená ve stínu pod stromem, traktorista Vojta, který měl celou partu z uranových dolů na starost, se ze široka usmíval, protože chlapi závodili, kdo nahází na vůz víc balíků. Než se vrátil s prázdným valníkem, chlapi vypili pivo a pak se pokračovalo. Po poledni bylo pole sklizené, dva brigádníci nasedli za Vojtu na traktor a odjeli na zasloužený oběd do družstevní jídelny. Lumír rozhodl, že počkají, až se pro ně Vojta vrátí. Pivo sice už bylo vypité, ale podél pole se táhla ovocná alej, v níž Lumíra zaujala višeň obsypaná sladkými šťavnatými plody. Chlapi se okamžitě do višní pustili.
„Závodíme,“ řekl s plnou pusou Lumír. „Kdo nashromáždí v puse víc pecek!“
Za chvíli oba vypadali jako dva syslové. Lumír vyhrál o dvě pecky a Rampa požádal o odvetu. Když byli v nejlepším přijel pro ně Vojta.
„Voojto,“ oslovil ho mumlavým hlasem Lumír. „Pojhedeš s nami pomalu po thom druhym okraji pole, tak pjet metru vod meze.“
„Proč?“ divil se Vojta.
Lumír mu však naznačil, aby se neptal a jel. Naskočil na traktor a řekl Rampovi, který ho následoval:
„Plivej po pěti metrech.“
Traktor jel po poli, Rampa s Lumírem seděli na blatnících a v pravidelných intervalech plivali ze svých syslích tváří pecky na pole. Na konci pole vyzval Lumír Vojtu, aby traktor obrátil a vracel se cca deset metrů od původní stopy.
„Co tady blbnem?“ chtěl vědět Vojta.
Lumír už měl v puse pouze polovinu pecek, tak mohl odpovědět:
„Sázíme višňovej sad.“
Vojta nevěřícně zakroutil hlavou a pak se začal smát.
„Višňovej sad, ty vole, višňovej sad. Tak to sme tu eště nesázeli.“
Když přijeli do družstva přivítal je předseda:
„Kde ste se courali? Oběd už máte skoro studenej.“
„Sázeli sme višňovej sad, předsedo,“ odpověděl Vojta a hrnul se k výdejnímu okénku.
Uranové doly stavěly v Teplicích nad Metují pionýrský tábor. Na úseky ředitelství proto jednou v létě přišla žádost o dobrovolníky, kteří by s výstavbou pomohli. Rampa se okamžitě přihlásil tentokrát bez Lumíra, který nechtěl opustit Mariku. Zato se domluvil s Mupim na lezení v teplických skalách o víkendu před začátkem brigády. Když v neděli večer dorazil do tábora zůstal překvapeně koukat. Představoval si totiž stavbu stanů s podsádkami, jídelního stanu, kuchyně a dalšího příslušenství, tak jak to znal ze svých školních let. Místo toho přišel na staveniště, jemuž vévodil vysoký jeřáb a rozestavěná hlavní budova, která odpovídala velikostí luxusnímu hotelu. Okolo bylo spousty stavebních buněk, ve kterých bydleli zaměstnanci stavby a brigádníci. Ohlásil se u stavbyvedoucího a ten ho trochu s rozpaky ubytoval v jedné buňce.
„Budete tu bydlet s Rudou, jiné místo pro vás nemám. Ruda je trochu zvláštní, ale nebojte se ho.“
Rampa opáčil, že nemá nejmenší důvod se někoho bát, odhodil na zem batoh, na němž měl zavěšené horolezecké lano a slastně se natáhl na volnou postel.
Ruda přišel večer, když se Rampa již chystal spát. Byt to starší hubený chlápek s ostře řezanými rysy oblečený v tmavém vycházkovém obleku s černým kloboukem na hlavě. Podíval se na Rampu nepřátelským pohledem a řekl:
„Ahoj, já sem Ruda.“
Rampa se ani nestačil představit, protože Rudův pohled sklouzl na Rampův batoh a lano ležící vedle Rampovy postele.
„Co tady dělá ten provaz?“ zeptal se Ruda a hned pokračoval. „Ten tady nemůže bejt. Já ti ho uklidím támhle nahoru do skříňky.“ Aniž čekal na Rampovu odpověď, sebral Ruda lano se země a zavřel ho do jedné horní skříňky, kterou následně zamkl a klíč kamsi zastrčil mezi své věci. Rampa se nechtěl dohadovat, popřál Rudovi dobou noc, otočil se ke stěně a usnul. Ráno se vstávalo po páté, protože v šest se začínalo na stavbě pracovat.
Když se ráno Rampa probudil, zažil šok. Na protější posteli ležel zcela nahý Ruda, jehož tělo bylo kompletně potetované různými vzory, vodními panami a kdečím dalším. Kolem krku měl utažené zkroucené prostěradlo. Rampa se v první chvíli polekal, že se Ruda v noci oběsil, ale hned si všiml, že spokojeně dýchá. „To mám teda spolubydlícího,“ pomyslel si otráveně a vyrazil radši vedle do umývárny. Když se vrátil byl už Ruda v pracovním a jeho postel byla vzorně ustlaná.
V šest hodin stáli noví brigádníci nastoupeni uprostřed staveniště, aby jim stavbyvedoucí přidělil práci.
„Potřebuju nahazovače, někoho, kde se nebojí vejšek,“ začal stavbyvedoucí vybírat pracovníky.
„Tady Rampa je horolezec,“ upozornil na Rampu jeden z brigádníků.
„Jasně inženýre, na to se budete hodit, všiml jsem si, že jste se včera vrátil ze skal.“
„Nevím, jestli to budu umět,“ namítl Rampa. „Doma jsem sice stavěl zeď, ale omítku nám dělal zedník.“
„Nebojte se,“ odpověděl stavbyvedoucí a Rampa si vzpomněl, že mu to již jednou říkal, když ho ubytoval s Rudou.
Když byly ostatní brigádníci rozděleni do příslušných pracovních týmů, pokynul stavbyvedoucí Rampovi, aby ho následoval.
„Poslyšte ten Ruda. Co je to za existenci?“ zeptal se cestou Rampa.
„No víte, dlouho seděl v kriminále, letos ho pustili. Je tady z Police, tak sme ho vzali na stavbu. Ale pracuje dobře, nemám důvod si stěžovat.“
„Co proved?“ zeptal se Rampa.
„Neproved nic, zavraždil manželku,“ odpověděl poněkud nelogicky stavbyvedoucí. A dodal již potřetí: „Ale nemusíte se bát, vás nezabije.“
Mezitím došli k starému vysokému jeřábu, který se tyčil nad stavbou.
„Tohle je jeřábník Pepa,“ představil stavbyvedoucí Rampovi dlouhovlasého zrzavého třicátníka.
„Budete mu dělat parťáka.“
„Vidíš tu plošinku támhle na rameni jeřábu?“ ukázal Pepa rukou vzhůru.
„Jo,“ odpověděl udivený Rampa.
„Tak nad ní je taková skříň a v ní má tahle naše rachotina pojezdový a navijákový pojistky. Bohužel co chvíli vypadnou. Tvůj úkol bude ležet na tý plošince a když vypadnou pojistky, tak je nahodíš. Je to stejnej automat, jako máte doma, jenomže trochu větší. Kdyby sis nevšim, že jeřáb stojí, tak se vykloním z budky a zapískám.“ Pepa vytáhl zpod košile malou píšťalku a zapískal. „Dám ti deku, aby se ti tam líp leželo,“ ukončil pak Pepa pracovní instrukce.
A tak Rampa trávil brigádu vysoko nad staveništěm na rameni jeřábu. Bylo hezké teplé počasí, na jeřábu foukal příjemný vánek a jeřábník Pepa s Rampou otáčel, aby byl rovnoměrně opálen ze všech stran. Rampa se tu a tam zvedl a nahodil vypadlý pojistkový automat.
Večer k velkém Rampově překvapení pozval Ruda Rampu na pivo. Rampa chvíli váhal, ale pak souhlasil. Řekl si, že těžko bude mít v životě další příležitost jít na pivo s právě propuštěným vrahem. Na jeho minulost se však rozhodl nevyptávat. Po prvním pivu v restauraci Střelnice však začal Ruda vyprávět sám. Rampa pochopil, že se Ruda potřebuje vypovídat, a tak seděl a poslouchal. Ruda přitom objednával po každém pivu dvě zelené. Nejdřív Rampovi líčil své lapálie s manželkou, které prokládal neustále větou „Mrcha to byla.“ Když si Rampa dovolil nesměle namítnout, že ji kvůli tomu nemusel zabíjet, praštil Ruda vztekle pěští do stolu a zařval:
„Mrcha to byla! Taky bys ji zabil vole!“ Rampa se rozhodl neodporovat a napil se piva. Ruda pak vyprávěl o svém strachu, že dostane provaz, což se na konci padesátých let ještě stávalo. Pak popisoval dlouhé roky ve vězení. Přitom do sebe lil jedno pivo za druhým a na konci každého objednal dvě zelené. Oba měli co dělat, aby se dostali po půlnoci do postele. Po probuzení bolela Rampu hlava a měl okno, takže si detaily Rudova vyprávění nepamatoval.
Pátý den přijel již dva měsíce objednaný technik, který vyměnil oba pojistkové automaty.
„Můžete nastoupit k zedníkům, nebo k betonářům,“ nechal Rampu vybrat stavbyvedoucí novou práci. Rampa, který ze svého místa pozoroval se zájmem, jak jeřáb zvedá těžký ocelový kontejner plný betonu, aby ho poté parta betonářů přesně nasměrovala na příslušné místo a vypustila do připraveného šalunku, se rozhodl ihned pro práci betonáře.
Chlapi z betonářské party se s ním přátelsky přivítali, protože ho všichni již znali jako jeřábníkova pomocníka.
„Tak si to zkus inženýre,“ vyzval Rampu vedoucí betonářské party.
Rampa pozorně nanavigoval kontejner přesně na prostředek betonovaného místa frajersky do výše svých prsou, aby se nemusel při otvírání výpustě ohýbat. Pak uchopil obě páky výpustě. Nezaznamenal, že ostatní rychle uskočili stranou, protože věděli, co bude následovat.
Když Rampa otevřel rychlým pohybem výpust, tuna vytékajícího betonu zkrátila prodloužení lana a kontejner se vyhoupl vysoko nad Rampovu hlavu. Proud betonu se rozšířil do prostoru a pokryl Rampu od hlavy k patě. Rampa přestal vidět, jen na sobě cítil silnou vrstvu mokrého betonu a slyšel, jak se chlapi válejí smíchy.
„Di se voloupat inženýre, pokud nechceš skončit jako socha stachanovce na čestným místě u vstupu do tábora,“ vyzval Rampu vedoucí týmu.
