Článek
Říká se to často a šeptem: „Jedna smrt nikdy nepřijde sama.“
A když někdo odejde, v rodině se začne počítat.
„To je první.“
A o týden později: „To je druhá.“
A pak – s tichým strachem – se čeká na třetí.
Jako by měla smrt vlastní notýsek, kam si zapisuje jména po trojicích.
A my jen tiše čekáme, až se naplní to, co „už dávno říkaly naše babičky“.
Ale je to opravdu pravda?
Náhoda, nebo stará pravda?
Někdo tvrdí, že je to zkušenost předávaná generacemi, jiný má za to, že jde o výmysl, který si opakujeme, protože svět bez smyslu je pro nás nesnesitelný.
V rodinách, kde zemře někdo blízký, jsme citlivější. Vnímáme každou nemoc, každé neštěstí, každou zprávu o smrti jako potvrzení, že se „to opravdu děje“. Zatímco jinak bychom nad náhlou smrtí souseda pokrčili rameny, když jsme sami v zármutku, zasáhne nás to mnohem víc.
A tady začíná působit lidská mysl – mistryně ve hledání vzorců i tam, kde žádné nejsou.
Proč tomu věříme?
Mozek má jednu zvláštní vlastnost: nesnáší náhodu. Chce, aby vše dávalo smysl. Aby svět byl řád, ne chaos. A když se nám v krátké době stane něco zlého – třeba ztratíme babičku – začneme být ve střehu. Smrt se nám dostane pod kůži. Všimneme si dalších úmrtí, i těch vzdálených. Vyhlížíme „dvojku“ a „trojku“ – jako by tím, že pojmenujeme tři ztráty, došlo k nějakému uzavření cyklu. Jako by až potom mohla přijít úleva. Klid. Normální život.
Psychologové tomu říkají kognitivní zkreslení. Uvěříme něčemu, protože to slyšíme často – a naše mysl začne vyhledávat potvrzující důkazy. Přestane si všímat desítek rodin, kde po jednom úmrtí nepřišlo další. Ale tam, kde zemřou tři lidé v krátké době, máme najednou pocit, že „něco je na tom pravdy“.
Ale co říká věda?
Z hlediska medicíny není žádný důvod, proč by smrt měla „chodit po třech“. Neexistuje žádný biologický mechanismus, který by někoho přiměl zemřít jen proto, že někdo jiný před ním odešel. A přesto… věda připouští, že žal a stres mohou zabíjet.
Doslova.
Existuje dokonce termín „syndrom zlomeného srdce“ – tělo v hlubokém žalu reaguje, jako by bylo vážně nemocné. Zvyšuje se krevní tlak, zhoršuje imunita, srdce bije nepravidelně. U starších lidí, kteří ztratí partnera, je během několika týdnů riziko infarktu nebo mrtvice násobně vyšší. A pokud je rodina větší, někdy se to opravdu stane – během krátké doby odejdou dva nebo tři lidé, kteří byli navzájem propojení nejen krevně, ale i duševně.
Ne kvůli pověře. Ale kvůli bolesti, kterou už tělo neunese.
Možná v tom není magie. Ale je v tom hluboký smutek.
Když někoho ztratíme, změní se svět. Najednou přestane dávat smysl to, co ještě včera bylo samozřejmostí. Ranní káva, hovor po telefonu, dotek ruky. A v tom zmatku a bolesti máme tendenci hledat jakýkoliv vzorec, který by nám řekl: tohle už je poslední, teď už bude lépe.
Tři. Magické číslo, na které spoléháme. Tři králové. Tři přání. Třikrát a dost.
Ale smrt se neřídí pravidly. Je tichá, nepředvídatelná a často bez spravedlnosti.
Možná bychom se na ni ale měli přestat dívat jako na zloděje, který si přijde „pro tři“, a začít ji vnímat jako připomínku – že vše, co máme, máme jen na chvíli. A že bychom si to měli užít, než bude pozdě.
A co když je to i výzva k probuzení?
Možná to nejcennější, co nám smrt dává, je příležitost. Příležitost říct to, co jsme dlouho neřekli. Zavolat těm, které jsme zanedbali. Zastavit se. Přehodnotit.
Přestat brát vztahy jako samozřejmost.
A uvědomit si, že milovat je riziko – protože to bolí, když ztratíme. Ale je to jediné, co dává životu opravdový smysl.
Citát na závěr
„Smrt nás nebolí. Bolí nás jen to, že žijeme bez těch, kteří odešli.“
(autor neznámý)
A tak když někdo zemře a někdo vedle nás zašeptá: „To je první. Teď se čeká, kdo bude druhý…“,
zkusme odpovědět jinak:
„Ne. Teď je čas být spolu. Dokud to jde.“
Zdroj:
- Gilovich, T., Vallone, R., & Tversky, A. (1985). The hot hand in basketball: On the misperception of random sequences. Cognitive Psychology, 17(3), 295–314.
- https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/0010028585900106
