Chodila jsem s černochem

Psal se rok 1992 a mně bylo 17 let. Česká republika procházela obdobím po rozdělení Československa. Ale mně bylo sedmnáct, a politické starosti byly to poslední, co by mě zajímalo.

V létě jsem přijela na prázdniny ke starší sestře do Římova se spolužačkou Irenou. Hned první večer jsme se vydaly na diskotéku, kde kromě místních kluků tančil také jeden černoch – Alberto z Mosambiku, který byl na návštěvě u kamaráda z vysoké školy. Z mladistvé bláznivosti jsem ho požádala o tanec. Ukázalo se, že jsme na parketu dokonale sladění. Ostatní nás brali jako dlouholetý pár, který umí skvěle tancovat, dokonce na Michaela Jacksona. Alberto mě později doprovodil domů a cestou zcela vážně prohodil, že si mě chce vzít za ženu.

Alberto studoval v Brně na výměnném pobytu, které tehdy Československo organizovalo se zeměmi Afriky, Asie a Latinské Ameriky. Tito studenti byli nadějí pro své země, po návratu domů měli rozvíjet místní komunity. Naše setkání pokračovalo druhý den, kdy se vracel do Brna. Doprovodila jsem ho na zastávku a on mě pozval na svou promoci. Přijela jsem, a několik dní pro mě bylo jako v pohádce – Alberto se o mě staral s láskou, vařil, nakupoval a seznamoval mě se svými přáteli. Potkala jsem jeho „bílého bratra“, dvoumetrového obra, který Alberta chránil před rasisty, a kamaráda, který si v Čechách založil rodinu.

První nepříjemnou zkušeností s rasismem jsem prošla v tramvaji, když jsem pustila staršího muže sednout. Místo poděkování na mě pokřikoval vulgární nadávky a odplivl si. Lidé po nás plivali i na ulici. Alberto a jeho kamarádi byli ale nad věcí, vše převáděli v humor, hlavně se nehádali a ustupovali. Ještě drsnější zážitek mě čekal na školní brigádě u Brna, když jsem se chtěla sejít s Albertem. Když Alberto přijel s kamarádem Joãoem, nastalo pozdvižení – muž na vrátnici penzionu nás označil za „děvky“ a zakázal nám dokonce telefonovat domů. Většina obyvatel neměla příležitost setkat se s lidmi odlišného etnického původu, zejména tmavší pleti, takže převládaly předsudky založené na neznalosti a stereotypních představách. Učitelka vyděšeně řešila, zda to vědí naši rodiče. Najednou nebylo problémem, že mám kluka, ale že je černoch.

Když jsem to doma oznámila, maminka si musela sednout a kamarádka mi doporučovala film „Bez dcerky neodejdu“. Tatínek byl plukovník u armády a maminka tajemnice, a oba se velmi báli, že je, a i mě lidé budou odsuzovat a pomlouvat kvůli tomu, že chodím s černochem. Neustále mě přemlouvali, abych to ukončila. Byl pro ně cizincem, navíc o dvanáct let starší, a jejich předsudky byly hluboce zakořeněné.

Nakonec naše láska skončila na vzdálenosti a nedostatku kontaktu. Tehdy nebyl internet ani mobily, zůstaly nám jen dopisy – Alberto psal krásné, umělecké dopisy s kreslenými písmeny, říkal mi něžně „lásko“. Postupně se náš vztah změnil jen v krásnou vzpomínku. Alberto pak odjel zpět do své rodné země, do Mosambiku, a co je s ním dnes, už nevím.

Dodnes se mě lidé ptají, když zmíním, že jsem chodila s černochem: „A měl velký péro?“ Vždycky odpovídám, že měl úplně normální. Je zvláštní, jak stereotypy dokážou přežít celé generace.

Když dnes, v roce 2025, o tom přemýšlím, ptám se, zda by naše společnost reagovala jinak. Změnilo se něco za čtyřicet let? Odsuzovali by lidé stejně silně vztah mezi bílou ženou a černým mužem, nebo už jsme konečně někde jinde? Doufám, že ano, ale stále si nejsem úplně jistá. Dodnes přemýšlím, proč někomu stále vadí, když se láska neřídí pravidly, na která jsme zvyklí.

Tento příběh mi vyprávěla partnerka mého kamaráda a souhlasila s tím, abych se o něj podělil i s dalšími.