Článek
Nafta za 80 a benzin za 65 korun? Pokud zůstane ochromený Hormuzský průliv a k němu se přidá další blokáda v Rudém moři, nemusí podobný ceník zůstat jen děsivou fotomontáží. Jak dlouho ještě svět dovolí Íránu, aby z mezinárodní námořní cesty dělal nástroj vydírání?
Hormuzský průliv není zavřený závorou. Některé lodě jím stále proplouvají. Běžná obchodní doprava je ale omezená natolik, že výsledek vidíme všichni: drahá ropa, drahé pojištění tankerů a obavy z toho, co přijde dál.
A potom se stačí podívat na ceník u čerpací stanice.
Přes Hormuz za normálních okolností proudí přibližně pětina světové ropy. Když je tato cesta ohrožena, neplatí za to jen Spojené státy nebo země, které jsou do konfliktu přímo zapojené. Platíme my všichni. Řidiči, dopravci, zemědělci, firmy i rodiny při každém nákupu.
Ropa totiž není jen benzin a nafta. Je schovaná v ceně dopravy, potravin, obalů, chemických výrobků i letenek. Jeden konflikt vzdálený tisíce kilometrů se tak nakonec objeví na účtence v českém supermarketu.
Írán to samozřejmě dobře ví. Hormuz je jeho nejsilnější zbraní, protože k poškození světové ekonomiky nepotřebuje bombardovat Evropu ani Čínu. Stačí několik útoků, výhrůžek a tankerů, které se raději otočí nebo zůstanou stát. Pojišťovny zvýší sazby, obchodníci znervózní a cena ropy vystřelí vzhůru.
To už ale není obrana Íránu. To je vydírání světa.
Anketa
Hormuzský průliv není soukromou příjezdovou cestou íránského režimu. Je to mezinárodní námořní tepna, na které závisí fungování velké části světového hospodářství. Žádný stát by neměl mít právo rozhodovat, kdo smí proplout, a trestat miliardy lidí za válku, kterou nezpůsobili.
Situace může být ještě horší. Íránem podporovaní Húsíové ohrožují dopravu v Rudém moři a okolí průlivu Báb al-Mandab. Pokud by byly vážně omezeny obě důležité cesty současně, ceny paliv, dopravy a zboží by mohly vystoupat ještě mnohem výše.
Proto nyní dochází trpělivost také Číně. Peking dlouho udržoval s Teheránem výhodné vztahy a nakupoval většinu íránského vývozu ropy. Jenže i čínská ekonomika potřebuje bezpečné obchodní cesty a dostatek dostupné energie. Čína proto podle zveřejněných informací tlačí na Írán, aby svůj vliv na Húsíe konečně využil.
Ne proto, že by se z Číny náhle stal ochránce světového míru. Jde jí především o vlastní hospodářství. Tentokrát se ale její zájem shoduje se zájmem téměř celého světa.
Spojené státy, Evropská unie, Čína, Indie, Japonsko i státy Perského zálivu by proto měly Íránu společně předložit jednoduchou volbu:
Otevřete Hormuz a zajistěte bezpečný průjezd obchodních lodí. Jinak ho svět otevře bez vašeho svolení.
Nejdříve musí přijít diplomacie, tvrdý ekonomický tlak a jasný termín pro obnovení bezpečné plavby. Současně může vzniknout mezinárodně kontrolovaný koridor a společný doprovod obchodních lodí.
Jestliže to Teherán odmítne, musí být připravena mezinárodní námořní koalice, která průjezd ochrání a v případě napadení také ubrání. Írán musí vědět, že útok na obchodní loď nezůstane bez odpovědi.
Nevolám po bombardování íránských měst ani po válce proti obyčejným Íráncům. Ti sami nesou následky rozhodování svého režimu. Jde o odstranění blokády a ochranu mezinárodní cesty, jejíž ochromení poškozuje celý svět.
Použití síly musí být až poslední možností. Poslední možnost ale stále znamená možnost skutečnou, nikoliv prázdnou větu v diplomatickém prohlášení.
Není příjemné psát, že by svět mohl muset otevřít průliv silou. Ještě horší by však bylo smířit se s tím, že jeden režim může beztrestně držet pod krkem miliardy lidí.
Diplomacie, za kterou nestojí žádná síla, se totiž snadno promění v prosebný dopis. A ten může Teherán klidně odložit do šuplíku.
Hormuz otevřete dobrovolně. Jinak musí být jeho svobodný průjezd obnoven i bez vašeho souhlasu.
