Článek
Ještě 14. dubna 2016 seděl Prince sám u klavíru na jevišti Fox Theatre v Atlantě. Žádná velká kapela, tanečníci ani oslňující scéna. Jen on, klavír a písně, které už dávno znaly miliony lidí.
Večer odehrál dva koncerty. Nikdo v hledišti tehdy nemohl tušit, že jsou poslední.
Prince působil křehčeji než dřív, ale jakmile se dotkl kláves, stále dokázal zaplnit celý sál. Zazněly skladby Little Red Corvette, Nothing Compares 2 U, The Beautiful Ones i Purple Rain. Byla to zvláštní tečka za kariérou muže, který proslul velkolepými koncerty: na konci zůstal na pódiu úplně sám.
Letadlo, které muselo nouzově přistát
Jen několik hodin po koncertu se jeho soukromé letadlo vracelo do Minnesoty. Prince během letu ztratil vědomí a stroj musel v noci nouzově přistát v Moline ve státě Illinois.
Záchranáři mu podali naloxon, lék používaný při předávkování opioidy, a převezli ho do nemocnice. Podle později zveřejněných vyšetřovacích dokumentů přiznal, že užil léky proti bolesti. V nemocnici však dlouho nezůstal a ještě téhož rána pokračoval domů.
Veřejnost tehdy slyšela jiné vysvětlení: zpěvák prý bojoval s chřipkou.
O den později, 16. dubna, pozval fanoušky na večírek do svého areálu Paisley Park. Chtěl jim ukázat, že je v pořádku. Objevil se před nimi, předvedl nový fialový klavír a kytaru a krátce promluvil. Když se lidé obávali o jeho zdraví, odpověděl ve svém typicky tajemném stylu: „Počkejte pár dní, než budete plýtvat modlitbami.“
Za pět dní byl mrtvý.
Po jeho smrti kladli fanoušci květiny, fialové balonky a další upomínkové předměty pod Princeovu hvězdu namalovanou na průčelí klubu First Avenue.
Pomoc, která dorazila pozdě
V následujících dnech se Prince ještě objevil na veřejnosti. Dne 19. dubna navštívil koncert v jazzovém klubu Dakota v Minneapolisu. Následující den ho znovu viděl lékař Michael Schulenberg.
V zákulisí už ale bylo jasné, že nejde o obyčejnou chřipku. Lidé z Princeova okolí kontaktovali kalifornského specialistu na léčbu závislostí Howarda Kornfelda. Situaci popsali jako naléhavou a žádali rychlou pomoc. Kornfeld nemohl přiletět okamžitě, a proto do Minnesoty poslal svého syna Andrewa, aby připravil léčbu a spojil Prince s místním lékařem.
Andrew Kornfeld dorazil do Paisley Parku ráno 21. dubna. Spolu se dvěma zaměstnanci začal Prince hledat. Našli ho bez známek života ve výtahu.
Tísňová linka přijala volání v 9.43. Záchranáři se ho pokoušeli oživit, ale v 10.07 lékař konstatoval smrt. Prince Rogers Nelson zemřel ve věku 57 let ve vlastním domě a studiu, které si vybudoval jako své hudební království.
Paisley Park, Princeův domov a nahrávací studio v Chanhassenu v Minnesotě
Pitva určila jako příčinu smrti náhodné předávkování fentanylem. Vyšetřování později ukázalo, že Prince zřejmě věřil, že užívá běžný lék proti bolesti Vicodin. Tablety však byly padělané a obsahovaly mnohem nebezpečnější fentanyl.
Policie prohledala Paisley Park, vyslechla svědky a zkoumala nalezené léky. Dvouleté vyšetřování ale nedokázalo odpovědět na nejdůležitější otázku: kdo Princeovi padělané tablety opatřil a odkud pocházely. Nikdo proto nebyl v souvislosti s jeho smrtí trestně obviněn.
Právě v tom zůstávají jeho poslední dny zahalené tajemstvím. Ne v tom, na co zemřel, ale v tom, jak se smrtící látka dostala až k němu.
Chlapec z Minneapolisu, který chtěl dělat všechno sám
Prince se narodil 7. června 1958 v Minneapolisu jako Prince Rogers Nelson. Hudba byla v jeho rodině přítomná od dětství. Jeho otec John L. Nelson hrál na klavír a skládal, matka Mattie Shaw zpívala.
Už jako mladík působil dojmem, že hudbu nejen slyší, ale vidí ji hotovou. Hrál na klavír, kytaru, baskytaru i bicí, zpíval, skládal, aranžoval a produkoval. Když v roce 1978 vydal debutové album For You, bylo na obalu uvedeno téměř neuvěřitelné sdělení: produkoval, aranžoval, složil a nahrál Prince.
Bylo mu dvacet let.
První velký hit přišel o rok později se skladbou I Wanna Be Your Lover. Alba Dirty Mind a Controversy pak ukázala, že se odmítá vejít do jediné hudební nebo společenské škatulky. Spojoval funk, rock, pop, soul, elektroniku i gospel. Pohrával si s mužskou a ženskou stylizací, provokoval texty a zároveň dokázal napsat dokonale přístupnou melodii.
Z Minneapolisu postupně vytvořil centrum vlastního hudebního světa. Zvuk postavený na syntezátorech, rytmických automatech, ostrých kytarách a funku začal být označován jako „minneapolský sound“.
Prince na propagační fotografii k albu Dirty Mind
Rok, kdy přišel Purple Rain
Album 1999 z roku 1982 z něj udělalo hvězdu. Opravdová exploze však přišla o dva roky později.
Film a album Purple Rain proměnily Prince v globální ikonu. Skladby When Doves Cry, Let’s Go Crazy a titulní Purple Rain ovládly rádia i televizní stanici MTV. Film sice nebyl hereckým mistrovským dílem, ale měl energii, styl a hudbu, kterou nebylo možné přehlédnout. Prince za ni získal Oscara.
Náhle byl všude. Drobný muž v krajkách, botách na podpatku a fialovém kabátu dokázal ovládnout stadion způsobem, o jakém se většině interpretů ani nesnilo. Nebyl jen zpěvákem. Byl skladatelem, kapelníkem, tanečníkem, producentem a jedním z nejvýraznějších kytaristů své generace.
A když se zdálo, že našel recept na úspěch, odmítl ho jednoduše zopakovat.
Následovala alba Around the World in a Day, Parade se skladbou Kiss a především dvojalbum Sign o’ the Times, které mnozí kritici považují za jeho vrcholné dílo. Prince přecházel od syrového funku k rocku, od intimních balad k experimentům, jako by hranice mezi žánry byly jen zbytečné čáry na papíře.
Hity, o nichž někteří netušili, že jsou jeho
Jeho tvorba navíc nekončila u desek vydaných pod vlastním jménem. Psal a produkoval také pro jiné interprety, někdy pod pseudonymem.
The Bangles proslavily jeho píseň Manic Monday. Chaka Khan uspěla se skladbou I Feel for You. A baladu Nothing Compares 2 U znal později celý svět především v podání Sinéad O’Connor.
Prince během života napsal stovky písní a desítky alb. Další nahrávky ukládal do svého legendárního trezoru v Paisley Parku. Jeho spolupracovníci popisovali člověka, který dokázal pracovat celou noc, ráno si vyžádat nový pás a začít znovu. Tvorba pro něj nebyla zaměstnáním. Byla způsobem existence.
Když se ze jména stal symbol
V devadesátých letech se dostal do ostrého sporu s vydavatelstvím Warner Bros. Prince chtěl vydávat hudbu rychleji a mít větší kontrolu nad vlastní tvorbou. Firma se obávala, že příliš mnoho nových desek sníží jejich hodnotu.
V roce 1993 proto přestal používat své jméno a nahradil ho nevyslovitelným symbolem spojujícím mužský a ženský znak. Média mu začala říkat „umělec dříve známý jako Prince“. Na tváři se objevoval s nápisem „slave“ – otrok.
Pro mnohé to tehdy vypadalo jako výstřednost. Ve skutečnosti vedl spor, který předběhl dobu: komu patří hudba a nakolik smí vydavatelství ovládat člověka, který ji vytvořil?
Po skončení smlouvy se vrátil ke jménu Prince. Jeho boj za vlastnictví nahrávek a uměleckou svobodu se později stal inspirací pro další hudebníky.
Déšť, který nešlo naplánovat
Kdo si myslel, že Prince patří jen osmdesátým létům, dostal několik pádných odpovědí. V roce 2004 byl uveden do Rock and Roll Hall of Fame a s albem a turné Musicology se vrátil mezi největší koncertní hvězdy.
O tři roky později vystoupil o poločasové přestávce Super Bowlu. Nad stadionem v Miami se spustil hustý déšť. Organizátoři se obávali, zda se show vůbec podaří. Prince se měl jen zeptat, zda by nemohlo pršet ještě víc.
Když potom v dešti rozehrál Purple Rain, vznikl jeden z nejslavnějších televizních koncertních okamžiků. Jako by si počasí objednal.
Za svou kariéru získal sedm cen Grammy, Oscara i Zlatý glóbus. Důležitější než počet cen však bylo to, že pro několik generací hudebníků rozšířil představu o tom, co všechno může jeden umělec být.
Nakonec zůstal jen klavír a hlas
Poslední turné nazval Piano & A Microphone. Po desetiletích okázalých kostýmů, kapel a scénických efektů se vrátil k nejjednodušší možné podobě koncertu.
Možná chtěl ukázat, že pod celou legendou byl od začátku především hudebník. Člověk, který nepotřeboval nic víc než několik kláves, vlastní hlas a píseň.
Jeho smrt působila o to nepochopitelněji. Prince si po celý život pečlivě střežil soukromí, podobu své hudby i obraz, který o něm svět uvidí. Přesto se jeho poslední dny odehrály v situaci, již už nedokázal ovládnout.
Zůstaly záběry z ordinace, nalezené tablety, záznam nouzového přistání a tísňové volání z Paisley Parku. Zůstala také otázka, na kterou ani rozsáhlé vyšetřování nenašlo odpověď.
A zůstala hudba. Kdykoli zazní první tóny Purple Rain, je Prince znovu tam, kde měl celý život největší sílu – na pódiu.
