Článek
A čím déle to slovo znám, tím víc mi připadá nepříjemně současné. Ne proto, že bychom se jednoho rána probudili a zjistili, že se moci chopili nějací padouši. Kakistokracie podle mě začíná mnohem nenápadněji. Začíná ve chvíli, kdy nám přestane vadit, co všechno člověk u moci dělá.
Kdysi byla lež problém. Dnes často slyšíme: „Politici lžou všichni.“ Kdysi mohla vážná kauza ukončit politickou kariéru. Dnes se řekne: „Však ještě nebyl odsouzen.“ Kdysi byla ostuda ostudou. Dnes se stále častěji ozývá prosté: „A co jako?“
Politik překroutí fakta. A co jako? Chová se hulvátsky. A co jako? Má jednu aféru za druhou. A co jako? Hlavně že je náš.
A právě v tom je podle mě podstata kakistokracie. Nestačí, aby existovali špatní politici. Ti existovali vždy. Musí se stát ještě něco mnohem důležitějšího: společnost musí snížit své nároky. Musí si zvyknout. Musí přijmout, že slušnost je pro naivní, pravda je jen otázkou názoru a odpovědnost je něco, co požadujeme hlavně po těch druhých.
Pak už není potřeba politikům příliš něco zakazovat. Oni sami velmi rychle zjistí, co jim projde. Když politik zalže a přijde kvůli tomu o podporu, příště si dá pozor. Když zalže a nestane se vůbec nic, dostal jasnou zprávu: můžeš pokračovat.
Když někdo překročí hranici a veřejnost ho za to potrestá, hranice stále existuje. Když ji překročí a jeho příznivci mu ještě zatleskají, hranice se posunula. A ostatní politici to samozřejmě sledují. Proč by měli být slušnější? Proč by měli být poctivější? Proč by měli mluvit pravdu, pokud se ukazuje, že drzost funguje lépe?
A pak přichází další velmi silná omluvenka: „Je to náš.“
Když lže politik, kterého nemáme rádi, jsme pobouření. Když udělá totéž politik, kterému fandíme, začneme hledat vysvětlení. Bylo to vytržené z kontextu. Média proti němu vedou kampaň. Ti druzí jsou horší. Aspoň něco dělá. A tak se ze zásad pomalu stává fanouškovství. Přestáváme řešit, co člověk udělal, a začneme řešit, čí dres má na sobě.
Právě tady podle mě začíná vláda nejhorších. Ne ve chvíli, kdy se objeví první špatný politik, ale ve chvíli, kdy přestaneme chtít lepší. Kdy přestaneme očekávat pravdu, charakter a odpovědnost. A nakonec si ještě začneme připadat směšně, když je po někom požadujeme.
„Ty ještě věříš politikům?“ „Ty ještě čekáš, že budou mluvit pravdu?“ „Vždyť kradou všichni.“
Jenže pokud přijmeme, že všichni kradou, všichni lžou a všichni jsou stejní, zbývá z toho vlastně jediný závěr: už nemáme důvod chtít někoho lepšího.
A to je pro špatné politiky téměř ideální stav.
Kakistokracie totiž nepotřebuje, aby lidé špatné politiky milovali. Úplně jí stačí, když nad nimi mávnou rukou. Stačí rezignace. Stačí věta: „Stejně se nic nezmění.“ Protože člověk, který od politiků nic nečeká, po nich také nic nechce. A člověk, který po nich nic nechce, je nebude příliš kontrolovat.
Možná tedy není nejdůležitější otázka, jestli máme špatné politiky. Mnohem nepříjemnější je jiná: Jak špatní ještě mohou být, než nám to začne opravdu vadit?
Demokratická společnost se totiž nemusí rozpadat jen tak, že někdo zruší volby nebo zavře parlament. Může se rozpadat mnohem pomaleji. Tím, že rok po roce klesají naše nároky.
Včera jsme říkali: „Tohle je nepřijatelné.“ Dnes řekneme: „Není to ideální.“ Zítra: „To dělají všichni.“ A pozítří už možná ani nebudeme chápat, proč nám to kdysi vadilo.
A tehdy už se možná nemusíme ptát, kdy kakistokracie přijde.
Možná bude důležitější otázka, kdy jsme si na ni zvykli.
