Článek
Seneca kdysi napsal, že nemá smysl přesvědčovat někoho, kdo už jednou uvěřil. A přesně v tomhle bodě jsme dnes. Přesvědčování nemá smysl – zůstalo jen nechápavé kroucení hlavou: „Jak je možné, že oni volí právě toho?“
Jedna skupina lidí nechápe, proč někdo stále podporuje Andreje Babiše. Muže, který byl soudem označen za spolupracovníka StB, opakovaně přistižen při lži a v jehož firmách mizely stovky milionů na dotacích. Jak může někdo věřit miliardáři, který se stylizuje do role „obyčejného člověka“ a přitom sedí v daňových rájích? Je to slepota, nebo touha po silném tatíkovi, který všechno zařídí?
Na druhé straně jsou ti, kteří zase nechápou, jak někdo může volit Piráty nebo progresivisty. V jejich očích jde o nezralé snílky, kteří by nejraději rozdali cizí peníze a místo práce řešili genderové identitky a marihuanu. „Jak tohle může někdo brát vážně?“ ptají se staří voliči, kteří vnímají svět pořád skrze manuální práci a tvrdé lokty.
Stejně tak málokdo dokáže porozumět voličům SPD. Pro jedny jsou to hrdí vlastenci, pro druhé xenofobní banda, co by nejradši postavila plot kolem republiky a přivázala se k ruské ambasádě. A co voliči tradiční pravice? Ti jsou v očích kritiků zase „zaprodanci“ Bruselu, kteří poslouchají diktát z EU a kašlou na běžné lidi.
Každá strana má své tábory nechápajících. A mezi nimi už dávno nevzniká dialog, jen neustálé „Jak tohle můžeš volit?“ Přitom odpověď je jednoduchá – lidé nevolí na základě faktů, ale pocitů. Někdo se bojí migrace, jiný chudoby, další nedůvěřuje mladým, někdo nenávidí „pražskou kavárnu“, další „venkovské kobliháře“. Strach, hněv a touha po jistotě – to jsou skutečné volební programy.
Takže přestaňte se navzájem přesvědčovat. Stačí přece, aby u moci nebyl někdo, kdo lže, krade, překrucuje… a republika se hned nadechne klidněji. A ano, výjimky se najdou – třeba Andrej Babiš, který zvládá všechno tohle dohromady. Ach jo…
