Sagvan Tofi: Promarněný talent? Jako herec skončil, jako zpěvák zůstal u jednoho hitu

Letos oslavil dvaašedesát let a s muzikálem Děti ráje znovu objíždí česká i slovenská města. Projekt je propagován jako oslava dlouhé historie úspěšného hitmuzikálu.

Jenže jeho cesta k dnešnímu návratu nebyla přímá. Po obrovském úspěchu ve filmech Vítr v kapse a Kamarád do deště z filmového světa téměř zmizel. V devadesátých letech se věnoval podnikání, pohyboval se kolem různých projektů, užíval si života a z původního herce a zpěváka se postupně stal člověk, který se snažil prosadit sám za sebe.

Dnes se nabízí otázka:

Zahodil Sagvan Tofi kariéru, nebo jen pochopil, že jako herec a zpěvák už dál pokračovat nedokáže, a proto si vytvořil úplně jinou cestu?

O Tofim se často říká, že po revoluci „zmizel“. Přesnější ale je, že se z filmového a hudebního světa přesunul do podnikatelských kruhů.

Sám v rozhovorech popisoval, že se po roce 1989 dostal do jiné branže a přibližně dvanáct let se v showbyznysu výrazně neobjevoval. Zároveň tvrdil, že právě v této době se naučil vést projekty, jednat s lidmi a chápat, jak fungují peníze a produkce.

Přesný seznam jeho tehdejších podnikatelských aktivit se ale sestavuje obtížně. Tofi nebyl typem podnikatele, který by vybudoval jednu známou firmu a dlouhodobě působil v jediném oboru. Pohyboval se spíš kolem různých projektů.

V médiích se v souvislosti s jeho podnikáním zmiňovaly diskotéky, bary, obchodování s internetovými doménami, sklo nebo různé produkční a reklamní aktivity. Část těchto informací pochází přímo z jeho vzpomínek, část z bulvárních článků, a proto není možné všechny tyto aktivity vydávat za přesně doložený podnikatelský životopis.

Jisté je, že Tofi v této době nežil jako nezaměstnaný bývalý herec, který čeká na další nabídku. Snažil se najít vlastní cestu a vydělat si mimo film a hudbu.

S jeho podnikatelským obdobím souvisí také příběh muže, který se kolem něj pohyboval a který mu ukázal svět luxusních aut, cestování a velkých peněz.

Tofi později vyprávěl, že ho tento podnikatel zatáhl do různých projektů. Měl řidiče, luxusní vozy a peníze, které působily téměř neomezeně. Tofi se tehdy podle vlastních slov příliš nezajímal o to, odkud peníze pocházejí. Když mu některé obchody začaly připadat podezřelé, raději se stáhl.

Po několika letech ale přišel pád. Podnikatel skončil ve vězení a Tofi najednou přišel o pohodlný život, na který si mezitím zvykl. Zůstaly mu zkušenosti, ale ne jistota a peníze, které měl předtím.

Právě tady se možná poprvé ukázalo, že Tofi není pouze hezký kluk z filmu. Dokázal se pohybovat mezi lidmi, vyjednávat, získávat kontakty a chápat, jak se vytváří projekt, který může vydělávat.

Tato zkušenost se mu později hodila při vzniku Dětí ráje.

Ještě než se stal filmovým idolem, měl za sebou neobvyklý rodinný původ.

Jeho otec byl irácký Kurd, matka Češka a část dětství prožil v Iráku. Po rozvodu rodičů se s matkou vrátil do Československa. Právě jeho odlišný vzhled, temperament a exotické jméno z něj už od mládí dělaly výraznou osobnost.

Samotné jméno Sagvan je dodnes trochu záhadou. Tofi sám tvrdil, že znamená „muž, co hledí na psa“. Podle jiných jazykových výkladů má jít o označení původem z maráthštiny, které souvisí s lesnatou oblastí v Indii. Ani tady tedy neexistuje úplně jednoduchá odpověď.

Jisté je pouze to, že jméno Sagvan Tofi se v tehdejším československém filmu nedalo přehlédnout.

Tofiho herecké začátky přišly na počátku osmdesátých let. Po menších rolích dostal velkou příležitost ve filmu Vítr v kapse, kde se objevil po boku Lukáše Vaculíka.

Film měl velký divácký úspěch a oba mladí herci se stali idoly celé generace. Tehdejší popularitu snímku posilovala také hudba Michala Davida. Vítr v kapse byl přesně tím typem filmu, který nabídl mladé publikum, hudbu, auta, romantiku a pocit svobody.

Tofi měl něco, co se nedá jednoduše naučit. Byl přirozený, sebevědomý, pohledný a kamera ho milovala. Nepůsobil jako člověk, který se snaží hrát frajera. Působil, jako by jím skutečně byl.

Zároveň ale nebyl hercem s velkým rozpětím. Jeho největší síla byla v osobnosti, ne v proměně. Uměl zahrát rebela, frajera, průšviháře nebo mladého muže, který se pohybuje na hraně zákona. Mnohem obtížnější by pro něj byly psychologicky složité a výrazně charakterní role.

Byl idolem. Ne velkým filmovým chameleonem.

Největší slávu mu přinesl Kamarád do deště z roku 1988 a jeho pokračování Kamarád do deště II – Příběh z Brooklynu.

Dvojice Sagvan Tofi a Lukáš Vaculík tehdy představovala sny mnoha mladých lidí. Byli hezcí, odvážní, trochu drzí a pohybovali se ve světě aut, diskoték, peněz a nebezpečí.

Tofi v těchto filmech přesně využil svůj typ. Nehrál postavu, která by od něj vyžadovala velkou vnitřní proměnu. Hrál člověka, kterého diváci chtěli sledovat právě proto, že měl styl, energii a sebevědomí.

Film se stal kultovním. Pro mnoho lidí ale Tofi zůstal navždy především Michalem z Kamaráda do deště. A to se později ukázalo jako výhoda i problém.

Jeho jméno mělo obrovskou hodnotu, ale veřejnost si ho spojila s jedinou dobou a jediným typem role.

Po druhém Kamarádovi do deště se Tofiho filmová kariéra začala vytrácet. Později se sice objevoval v televizních projektech a menších rolích – například v seriálech Rodinné tajomstvá, Ordinace v růžové zahradě nebo Nový život –, ale žádný další filmový průlom už nepřišel.

A právě tady vzniká pocit, že svou kariéru zahodil.

Kdyby po revoluci zůstal u herectví, mohl se pokusit změnit svou image. Mohl brát menší a vážnější role, pracovat na sobě a postupně se vymanit z pozice hezouna z osmdesátých let.

To ale neudělal.

Místo toho na dlouhé roky odešel do podnikání a společnosti se připomínal spíš večírky, vztahy, bulvárem a životním stylem než novými filmovými rolemi.

Jako filmový herec tedy v určitém smyslu skončil dřív, než se stačil skutečně rozvinout.

Nebyl vyhozený z filmového světa. Spíš z něj sám odešel.

Podobně nedokončený je také jeho příběh hudební.

Sagvan Tofi měl image, popularitu a podporu tehdejšího hudebního průmyslu. Jeho nejznámější písní se stala skladba Dávej, ber, která se pojila právě s filmem Kamarád do deště. Na diskotékách se z ní stal hit a dodnes je to píseň, kterou si lidé s Tofim nejčastěji spojují.

Vydal album Večírek, později desku Sagi a v roce 2003 výběrové album Best Of.

Na dlouhodobou pěveckou kariéru to ale nestačilo.

Tofi nepokračoval v pravidelném vydávání nových desek, nevytvořil si stabilní koncertní program a nestal se zpěvákem, který by svou kariéru stavěl na nových písních. Zůstal především u jednoho velkého hitu, několika dalších skladeb a vzpomínky na diskotékovou éru.

Nebyl špatný zpěvák, ale nebyl ani pěvecká osobnost typu Karla Gotta, Michala Davida nebo Václava Neckáře. Jeho síla byla opět především v obrazu a charismatu.

Byl známý, a proto zpíval. Nezpíval tak, aby se teprve díky zpěvu stal známým.

Po letech mimo hlavní proud showbyznysu se Tofi vrátil způsobem, který od něj možná nikdo nečekal.

Nevrátil se jako herec do filmu ani jako zpěvák s novou deskou. Vrátil se jako autor a producent muzikálu.

Děti ráje byly na první pohled riskantní projekt. Příběh postavený na hitech Michala Davida, nostalgii po osmdesátých letech a atmosféře diskoték nemusel působit jako velké umění.

Tofi ale pochopil něco zásadního: lidé někdy nechodí za složitým uměním. Chtějí známé písničky, humor, emoce, známé tváře a možnost na několik hodin se vrátit do doby svého mládí.

A právě to Děti ráje nabídly.

Muzikál se hrál mnoho let a podle dostupných údajů ho navštívil více než milion diváků.

Tím se Tofi definitivně proměnil. Z bývalého filmového idolu se stal producent, který dokázal vytvořit a udržet vlastní komerčně úspěšný projekt.

Není to malý úspěch.

Je ovšem potřeba rozlišovat mezi diváckým úspěchem a uměleckou kvalitou.

Děti ráje nejsou dílem, které by zásadně změnilo české muzikálové divadlo. Jsou především nostalgickou show. Fungují díky známým písním, vzpomínkám a atmosféře.

Podobně tomu bylo u muzikálu Čas růží, který Tofi postavil na písních Karla Gotta. Projekt měl velká jména a silnou značku, ale reakce na samotný scénář a dramaturgii nebyly vždy jednoznačně nadšené.

To ale neznamená, že Tofi ničemu nerozumí. Naopak. Jeho talent není v hluboké dramatice. Je v odhadu publika.

Umí poznat, na co lidé uslyší. Umí spojit známé písně, známé tváře, jednoduchý příběh a správnou dávku nostalgie.

A to je v showbyznysu velmi cenná schopnost.

Sagvan Tofi se dnes nevrací jako nová herecká hvězda. Vrací se jako značka.

Lidé ho nechodí sledovat proto, že by očekávali jeho další velkou filmovou proměnu. Jdou za vzpomínkou na Vítr v kapse, Kamaráda do deště, první lásky, diskotéky a dobu, kdy byl Tofi mladým rebelem.

Nostalgie se stala velkým obchodem. Vrací se móda, hudba, seriály i filmy osmdesátých let. A Sagvan Tofi je jednou z tváří, které tuto dobu ztělesňují.

Jeho současný návrat tedy není návratem člověka, který právě začíná novou kariéru. Je to návrat člověka, který objevil cenu své minulosti.

A dokázal ji znovu prodat.

Pokud se na Tofiho díváme jako na herce, pak svůj potenciál pravděpodobně nenaplnil.

Měl obrovský start, popularitu, vzhled i charisma. Mohl zkusit být lepším a výraznějším hercem. Mohl se po revoluci pustit do vážnějších rolí a dokázat, že není jen mladým frajerem z diskotékových filmů.

Místo toho odešel k podnikání, večírkům a vlastním projektům.

Jako zpěvák měl velký hit, ale nepokračoval v dlouhodobé kariéře. Nevydával nové desky, nevybudoval si silný koncertní repertoár a zůstal hlavně vzpomínkou na píseň Dávej, ber.

Jako producent se však dokázal vrátit.

A právě v tom spočívá paradox jeho života. Tofi možná nebyl tak dobrý herec, jak velká byla jeho sláva. Nebyl ani tak výrazný zpěvák, jak naznačovala jeho popularita.

Ale jako showbyznysový hráč překvapil.

Sagvan Tofi tedy není úplný břídil, který všechno zahodil. Je to herec, který nedotáhl svůj filmový potenciál, zpěvák jednoho velkého hitu a podnikatel, který se nakonec našel v produkci a nostalgické zábavě.

Dnes se nevrací jako nová hvězda.

Vrací se jako vzpomínka.

A zatím se ukazuje, že i vzpomínka může plnit sály, vydělávat peníze a přežít několik generací.

Poznámka: Informace o Tofiho podnikatelském období vycházejí především z jeho vlastních vzpomínek v rozhovorech a z dobových mediálních článků. Přesný veřejný přehled všech jeho tehdejších podnikatelských aktivit není dostupný.