Článek
Byl jsem vysoký, pohledný — takový typ, co by ho prý dali k hradní stráži. Ale ouha. U odvodu se na mě doktor jen krátce podíval a místo Pražského hradu mi přisoudil pěchotu. Zelenej baret, klasickej „bigoš“. A jako bonus ze mě udělali velitele tanku. Prej kdyby byla válka, měl bych vést útok a zvládnout i opravit pásák. No… Jediný, co si z tanku doopravdy pamatuju, je, jak blbě se v něm spalo. Když jsem chtěl klid, zalézal jsem si raději pod tank. Tam to šlo. Jen ten vědomý pocit, že nad sebou máte 40 tun železa, úplně klidný spaní nebyl.
Nástup jsem měl v dubnu. Místo – Písek. Z Prahy to bylo asi sto kilometrů, takže ještě v pohodě. Jenže po přijímači nás poslali na poddůstojnickou školu do Opavy, a to už bylo setsakra z ruky. Za celý rok jsem se domů dostal jen pětkrát. Ale zpátky k tomu, co bylo na začátku…
Bylo mi 18, stál jsem s dalšími kluky u vchodu do kasáren a každej měl v krku knedlík. Co bude? Bude šikana? Bude řev? Budeme muset lízat podlahu nebo dělat kliky, dokud neomdlíme? Všichni jsme byli vyjukaní, ale snažili se to nedat najevo. Před branou už postávali mazáci – ostřílení drsoni – a čekali na čerstvé maso. Připomínalo to nástup do vězení, kde nový musí hned ukázat, že nejsou úplně na dně potravního řetězce. Ale samozřejmě jsou.
Vojenský slang to měl rozdělený přesně: první čtvrtinu vojny jste myšák, pak vrtule, pak mazák a nakonec suprák. V praxi to znamenalo, že ze začátku držíte hubu, nedíváte se nikomu do očí a doufáte, že vás v noci nikdo nevzbudí kvůli utírání hajzlů. A že vám nesní všechno z balíčku od mámy.
V obrovské šatně jsme se svlékli z civilu. Dostali jsme zelené trenky, ještě zelenější ponožky, vojenské tílko a další výstroj, která rozhodně nebyla navržena stylistou. Ukázali nám pokoj, přidělili nás do čet, rot a oddílů. A pak nám dali chvilku volna. První seznámení s realitou. A s mazáky.
Pamatuju si jeden moment jako dneska. Mezi námi nováčky byl jeden kluk – o hlavu menší než ostatní, s bambulovitým nosem, výrazem ne úplně bystrým. Vypadal, jak se tenkrát říkalo, „lehce pomalej“. A právě jeho si vybral jeden mazák k předvedení. Přišel, strčil před něj nohu a povídá:
„Mám rozvázanou kaničku. Zavaž mi je, myšáku.“
Smál se. Ostatní mazáci se taky chechtali. Čekalo se, že si ten kluk klekne a poslechne. Jenže ouha.
Ozvalo se prásk — a mazák dostal pravačku takovou, že odletěl skoro metr dozadu a rozplácl se na zemi. Mazáci ztuhli. My taky. Nikdo nevěděl, co dělat. Myšák dal pěstí mazákovi!
A víte co? Nikdo mu to nevrátil.
Později jsme se dozvěděli, že tenhle „myšák“ už byl rok v kriminále. O něco starší než my, svaly měl, ačkoliv jeho výška 155 cm klamala. Jmenoval se Josef Nedbal a od toho momentu byl mazákem od prvního dne. Nikdo si na něj nedovolil. Ani z řad „starých“. A když promluvil, poslouchali i oni. Síla není vždycky v počtu dní služby.
Jestli to Pepo čteš – zdravím tě. A díky. Ukázals nám, že ani v kasárnách se nemusí člověk nechat ponižovat.
Zamyšlení na závěr:
Dneska už vojna není. Možná dobře. Možná škoda. Všechno se v ní odehrávalo napůl – napůl smích, napůl šikana. Napůl kamarádství, napůl absurdita. Ale jednu věc dala každému: pocit, že přežil něco, co se nedá odvyprávět, jen prožít.
A taky historky do hospody na celý život.
