Článek
Jako by se před ním otevřel jiný jazyk. Jazyk, který nemá písmena, ale gesto. Nemá věty, ale přítomnost.
U nás na Farmě Kapsa se to děje často. Neplánovaně, bez scénáře, bez připravených efektů. Prostě jen tak – protože zvířata nepředstírají. A možná právě proto dokážou lépe porozumět lidem, kteří nesou svůj život jinak: pomaleji, křehčeji, nebo s nějakým hendikepem.
Zvíře si nevšímá rozdílů. Vidí jen člověka.
Člověk, i když nechce, často reaguje rozděleně. Zakopává o slova, přemýšlí, jak se chovat „správně“, nebo se bojí, aby něco nezkazil. Zvíře ne. Zvíře neřeší diagnózu. Nerozlišuje mezi „silný“ a „slabý“. Když je někdo tichý, zpomalí. Když je někdo nejistý, nabídne kontakt. Když někdo potřebuje přijetí, prostě ho poskytne.
A tak vidíme věci, které by laik popsal jako zázrak – ale zvíře by je nazvalo obyčejným dnem.
Srnka, která by jinak utekla, přijde až ke kočárku
Srnka Pipi je divoké zvíře. Ne mazlíček, ne zvíře z chovu, ne tvor, který by měl důvěru k lidem v genech. Roky byla ostražitá, přirozeně plachá, připravená utéct při sebemenším zvuku. A přesto se stalo něco, co by člověk čekal spíš v pohádce než na statku.
Stačí, aby přijela Míša – holčička, která má svůj vlastní tichý rytmus. Pipi vyjde z úkrytu, opatrně, ale přece. Udělá pár kroků navíc, které by u nikoho jiného neudělala. Dokáže si lehnout víc nablízko, než je jí přirozené. Jako by pochopila, že tenhle člověk jí neublíží. A hlavně – že ji nějakým způsobem potřebuje.
Ne kvůli fotce. Ne kvůli zážitku. Ale kvůli přítomnosti.
Slepice, co si sedá k dětem, které bojují s motorikou
Slepice Pipka je další taková tichá terapeutka. Děti, které mají potíže s jemnou motorikou, často zažívají stres z toho, že „něco nejde“. Pipka jim dává opačný svět. Svět, kde se nic nehodnotí.
Stačí, že si k nim sedne. Nechá je, ať jí dlaní přejíždějí po peří, klidně i neobratně. Neuhne. Neopravuje. Nesoudí. A najednou se stane to, co nedokáže ani nejlepší cvičení – dítě se uvolní. Ruka se přestane třást. Kontakt je jemný, opravdový. A úsměv, který u toho vznikne, je vždycky jeden z těch nejčistších.
Kozy, které zpomalí, když je někdo nejistý
Kozlíci bývají živí, hlasití, někdy až příliš energičtí. Ale i oni cítí, když jejich energie není potřeba. Při zooterapii se stává, že zpomalí krok, když vedle nich jde člověk, který má problémy s rovnováhou. Nezatahají, nestrhnou, neblbnou. Jako by chápali, že v tuhle chvíli nejde o srandu, ale o důvěru.
A důvěru nikdy nezneužijí.
Proč to dokážou?
Často se říká, že zvířata mají šestý smysl. Ale ono to není nic mystického. Zvířata prostě čtou přítomnost. Vidí napětí tam, kde ho člověk schová za úsměv. Cítí nejistotu ve způsobu, jakým se nadechneme. Rozpoznají strach, i když o něm nemluvíme.
A hlavně – reagují na to laskavě.
Bez očekávání. Bez posuzování. Bez přetvářky.
A možná proto jsou někdy lepší terapeuti než my.
Zvíře nemá potřebu napravovat. Nevnucuje řešení. Je tu a reaguje. A někdy právě to stačí. Člověk, který se cítí slabý, náhle zjistí, že na něj někdo nehledí jako na problém, ale jako na bytost. A to je léčivé samo o sobě.
Někdy si říkám, že kdyby svět fungoval podle zvířecích pravidel, bylo by tu méně hluku a víc pochopení.
Méně posuzování a víc přítomnosti.
Méně strachu a víc ticha.
A možná by nám všem bylo líp.
Zdroj informací
Článek vychází z dlouhodobých zkušeností se zooterapií na Farmě Kapsa, z pozorování interakcí zvířat s hendikepovanými dětmi i dospělými a z praxe, která ukazuje, že zvířata dokážou přirozeně reagovat na lidské emoce, strach i potřebu kontaktu. Text je založen na reálných situacích se srnkou Pipi, slepičkou Pipkou, kozlíky a dalšími zvířaty zapojenými do terapeutických aktivit.
