Článek
Stává se stále častěji, že politické strany vedou ostrý boj jen o výkon politiky. Ne o smysl politiky. Ostatně srovnáme-li volební programy, nutně dojdeme k závěru, že všichni chtějí v podstatě totéž a liší se maximálně v nástrojích, které by při dosažení cílů preferovali.
Politické strany nejsou jiné než lid této země. Z něho vycházejí, lidé této země jsou jejich členy. Dá se tedy bez nadsázky říci, že lidé i jejich strany čím dál více postrádají ideje. Ideový základ.
Není to přežitý výraz. Jenom současná ideologie, nenápadně a velmi skrytě prezentovaná především médii, od jakýchkoli idejí postupně abstrahuje. Je to proto, že novináři sami mají nedostatek idejí, nebo se jenom chtějí podle svého zvyku přizpůsobit lidovému vkusu?
I uvnitř jednotlivých stran pozorujeme totéž. Směry, frakce nebo platformy se neliší idejemi. Liší se vztahem k rozdělování funkcí. Možností uplatnění svých partikulárních zájmů. Usilují o podporu ne pro věc samou, ale pro prohlasování nebo přehlasování protivného tábora, aby pak dělaly stejnou politiku, ale s jinými lidmi.
Na tyto problémy jasně ukázaly podzimní volby. Zvláštní situaci, kdy v řadě případů mýlící se, neumělí a propadlí politici založili nové strany v naději vklínit se do nefunkčních, ale koryta poskytujících koalic. V mnoha případech se stalo, že ať jsme volili jakoukoliv stranu, malou či velkou, volili jsme povětšinou „starého“ politika a jeho ještě starší a hladovější kamarádský doprovod, který vzápětí vytvořil koalici ze starých a lety osvědčených spolubojovníků. Ve volební nabídce byla značná část protřelých a nezdravě vytrvalých „mnohoobročníků“ různých politických stran, která v řadě případů vytvořila pevnou hráz mezi námi občany a naší budoucností. Mnozí z nás se pak bohužel uchylovali k berličkám volby „menšího zla“ V Čechách vůbec rádi již historicky volíme menší zlo, a nakonec končíme se zlem velkým. Nesmíme zapomenout, že zlo menší se prostým aktem volby stává zlem velkým. I když politici sehrávají před volbami svoji mediální estrádu o „politickém soutěžení“, potřebují se k tomu navzájem, pomáhají si a podílí se na dnes již pravidelně na opětovném obsazování korýtek. Opotřebovaní politici neumí odejít, nedělají místo schopnějším a nemohou doručit to, čeho je kriticky třeba: důvěru, pravdu a morální spolehlivost.
Základem státu, aspoň se to vždycky říkalo, je rodina. Stále tvrdíme, že základem rodiny má být vztah těch dvou rozhodujících lidí. Tedy idea. Nebo ideje. Společná přání. Společný životní program. Samozřejmě jsou i rodiny, které vznikaly a dále vznikají na jiných základech – majetková fúze, zájmy rodičů, společenské postavení, kariéra. Ale sami cítíme, že taková rodina není v pořádku, není to přesně to pravé, jak si krásnou a šťastnou rodinu představujeme.
Proč by pro politické strany měla platit jiná pravidla nebo jiné principy? Není to proto, že straničtí politici chápou politiku jako zaměstnání? Tedy nikoli jako součást životních zájmů, ale jako nutný způsob obživy?
Politika ale nesmí být jenom zaměstnáním. Jedním mnoha ze způsobů obživy nebo uživení se. Pak bychom totiž nutně opustili nejen ideje, ale i ideály. A co se týče zaměstnání, tam bohužel často míváme pocit, že kvůli výplatě je třeba ledacos překousnout. A hlavně tajit před vedením, před svým šéfem jakýkoli svůj názor, abychom se ho nedotkli.
Ve skutečné autentické samosprávné demokracii přece nejde jen o právo volit, ale zejména o právo nevolit, nebo volit proti tomu s čím nesouhlasíme.
Nelze se potom divit, že stále větší procento voličů se odklání od politických stran. Hledají alternativy. Oni totiž nechtějí stát stranou politiky. Nejsou apolitičtí. Záleží jim na jejich „polis“ – zemi, městě, obci. Proto hledají alternativy. Když jim je nedáme, vytvoří si je sami. Zkušeností, názorů a nespokojenosti na to mají dost.
Jsou to právě oni, kterým záleží na společnosti, ve které žijí, na společnosti, ve které vyrůstají jejich děti a ve které žijí jejich rodiče. Není pravda, že se politika nedotýká těch, kteří se o ni nezajímají. Špatné politické rozhodnutí, které poškozuje společnost, tedy i toho, kdo se o politiku nestará a nezajímá, se přece dotýká všech lidí. Nejsou jenom nespokojení, chtějí do věcí aktivně zasahovat. Vědí, že jenom nespokojenost nemůže být programem. Mají své názory, mají své postoje, ale většinou nemají prostor, kde jej mohou dát najevo.
Není pravda, že taková politika musí být horší. Když se oprostí od praktik, které nám všem vadí, může to být i politika daleko lepší. Určitě bude lépe odrážet přání a potřeby těch, kteří stojí mimo politické strany.
Získané znalosti, úsilí a investice nesmí být zmařeny v ideologických válkách a rozporech, vedených až na osobní a čistě stranické úrovni. Neprospívá to jednotlivcům ani regionům. Politická soutěž by se měla stát soutěží řešení a odborně zakotvených realizací, ne centrálně produkovaných ideologických „svěracích kazajek“ planých slibů. Klíčem je důraz na širokou škálu řešení problémů, ne na tradiční ideologickou vyhraněnost.
„Je jasné, že demokratická politika se nemůže dělat bez účasti občanů. Jenom ta účast občanů na politickém dění se nesmí omezit jen na docházku k volbám!“ konstatuje Petr Lachnit
Lidé mají právo rozhodovat nebo spolurozhodovat o otázkách, které se jich bezprostředně týkají. Jejich účast na rozhodování se nesmí omezovat jen na účast ve volbách. Neobstojí tvrzení, že nemohou dostatečně kvalifikovaně posoudit závažné problémy. Co opravňuje politiky k domněnce, že mohou lépe posoudit, co je pro člověka dobré, než on sám? Možná, že občané nerozhodnou nejlépe – ale jedním ze základní lidských práv je i právo mýlit se. Koneckonců i politici se často mýlí.
