Článek
Každý z nás byl kdysi dítětem. Někteří z nás si to dokonce pamatují. A pak tu byla hra, která nás učila strategii, odvahu a schopnost tvářit se, že víme, co děláme: „Král vysílá svoje vojsko.“ Dvě řady dětí, pevně sevřené ruce, napětí ve vzduchu — a pak jméno. Vyvolený se rozběhl, prorazil řetěz, nebo skončil jako zajatec. A protože jsme byli malí, brali jsme to jako zábavu. Přeběhnout na druhou stranu? Proč ne. Tam se taky smáli.
Dospělost měla tyhle hry ukončit. Měla. Jenže některým hráčům se zalíbily natolik, že si je vzali s sebou do života. A zjistili, že přebíhání z jedné strany na druhou je vlastně docela praktické. Člověk si jen vybere řadu, která se zrovna tváří pevněji, a hned má pocit, že tam patří.
„Názory? Ty se přece mohou vyvíjet. A když se vyvíjejí příliš často, dá se to vysvětlit jako mimořádná flexibilita. Nebo jako mimořádná potřeba být vždy tam, kde se právě drží za ruce nejpevněji,“ konstatuje Petr Lachnit.
A tak tu máme dospělé, kteří mění strany s lehkostí, jakou by jim záviděl i vítr na Petříně. Ráno pevná součást jednoho řetězu, večer už s úsměvem v jiném. A člověk by skoro uvěřil, že jde o hluboké přesvědčení - kdyby se to přesvědčení neobjevovalo tak pravidelně a tak přesně tam, kde je zrovna největší šance na „zajímavou spolupráci“.
Dětské hry měly skončit s dětstvím. Ale některé se jen přejmenovaly. Místo krále tu máme předsedu, místo zajatců členy, místo řetězu koalici. Princip zůstal stejný: být tam, kde se právě drží za ruce.
A tak si říkám — možná je to vlastně hezké. Dětství v nás žije dál. Jen je zvláštní, že právě tahle hra přežila nejlépe. A že v ní už dávno nejde o radost z běhu, ale o to, kdo se dokáže přidat k řetězu dřív, než se přeskupí. A kdo se při tom tváří dostatečně přesvědčivě, aby si nikdo nevšiml, že neběží z odvahy — ale z kalkulu.
