Článek
Jsou lidé, kteří mají doma psy, a pak lidé, kteří mají doma želvy. Já patřím do té druhé skupiny. Želvy jsou tiché, pomalé a nikdy vám nepřipomenou, že jste zapomněli koupit granule. A přesto mě už léta přitahuje svět psů — jejich měkký krok, jejich oddaná přítomnost, jejich schopnost přinést člověku klid, který se nedá vyrobit ani vymyslet.
Když potřebuji poradit, jdu za Zuzanou Daušovou z Helppesu. Zuzka je člověk, který o psech ví tolik, že by se její vědomosti daly vydávat v několika svazcích. A přesto má trpělivost i s takovými psími teoretiky, jako jsem já — lidmi, kteří psa nikdy neměli, ale mají o nich spoustu představ, které jsou možná naivní, ale upřímné.
Jednou jsem se rozhodl být užitečný. Jedné kolegyni odešel po mnoha letech pes. Ten druh psího přítele, který se člověku zabydlí v duši tak pevně, že když odejde, zůstane po něm ticho, které se nedá jen tak zaplnit. A já jsem si řekl, že musím něco udělat. Helppes má štěňata, která se dávají do dočasné péče. A já jsem věřil, že jedno malé štěně dokáže na chvíli zacelit prasklinu v lidském srdci.
Zuzka situaci pochopila. Mně by štěně nesvěřila — a já to beru jako projev zdravého úsudku. Ale kolegyni ano. A tak jsem dostal boudu, granule, postroj, návod a jedno retrívří štěně. Připadal jsem si jako psí sociální pracovník, který veze malého tvora do pěstounské péče.
Na radnici jsem postavil štěně doprostřed místnosti sociálních služeb. Pracovnice se přišly podívat, chvíli mlčky stály, a pak se začaly nenápadně vytrácet. Zůstal jsem tam já a štěně, které udělalo loužičku. V návodu jsem kapitolu „loužičky“ nenašel, takže jsem improvizoval. Štěně se na mě podívalo tím zvláštním psím pohledem, který říká: „Neboj, člověče, nějak to zvládneme.“
Čas plynul. Místnost ztichla, jako by čekala, co se stane. Po dvou hodinách přišla kolegyně. Podívala se na mě, na psa, na boudu, na postroj — a v jejím pohledu se na okamžik mihlo něco, co připomínalo úsměv. Po další hodině nakoukla znovu, vzala štěně do náruče a beze slova odešla. A já věděl, že se to povedlo.
Dnes už ten malý retrívr trénuje v Helppesu a připravuje se pomáhat někomu, kdo to bude potřebovat. „Ale ještě předtím, než začal s výcvikem, dokázal něco, co se nedá naučit ani v nejlepších psích školách: zahojil šrám na duši člověka, který přišel o svého psího parťáka“ uzavřel Petr Lachnit.
A já? Já jsem si potvrdil, že i psí teoretik může být občas užitečný. Stačí mít dobrý úmysl, správné lidi kolem sebe — a štěně, které udělá loužičku ve správný čas.
