Článek
V české politice se opakovaně objevuje přesvědčení, že neústupnost je důkazem charakteru a kompromis známkou slabosti. Politici často vstupují do veřejného života s pocitem, že pevnost jejich postojů je měřítkem morální kvality. Jenže politika není soutěž o neomylnost. Je to prostor, kde se lidé učí žít s tím, že pravdu nemají vždycky — a že ji někdy mají i ti druzí.
Politický maximalismus působí na první pohled zásadově. Nabízí jednoduchý svět, v němž existuje jediná správná cesta a každý odlišný názor je překážkou. Jenže neústupnost, která vede k politické nečinnosti, není ctnost. Je to rezignace na možnost ovlivňovat věci veřejné. Strana, která odmítá jakýkoli kompromis, se dobrovolně vzdává vlivu — a vliv je v demokracii to, co umožňuje měnit realitu.
To neznamená, že kompromis je vždy správný. Oportunismus je stejně zhoubný jako neústupnost. Mezi těmito dvěma extrémy však existuje prostor, který je pro demokracii nezbytný: schopnost spolupracovat bez ztráty identity.
Termín bolševismus dnes neoznačuje jen historickou ideologii. Stal se synonymem pro způsob uvažování, v němž většina „převálcuje“ menšinu a vítěz bere vše. Tento přístup se v české politice objevuje častěji, než je zdrávo. A není to jen problém vládních většin — je to problém politické kultury jako takové.
Úroveň demokracie se neměří podle síly většiny, ale podle bezpečí menšiny. A menšinou je v politice každý, kdo si myslí něco jiného než vy. Respekt k odlišným postojům není slabost, ale základní podmínka demokratického prostředí.
Koalice jsou v demokracii nutností. Ve vyspělých zemích je běžné, že spolupracují subjekty, které se neshodnou v mnoha zásadních bodech. Společný program se tvoří z toho, co je spojuje. To, co je rozděluje, se odkládá. Ne proto, že by to nebylo důležité, ale proto, že společnost potřebuje funkční vládu víc než ideální shodu.
Bezvládí je nejdražší forma politiky. Zastupitelstvo, které není schopné vytvořit koalici, neřídí obec vůbec. A neřízená obec je vždy horší než špatně řízená.
Strana, která odmítne koalici jen proto, že by musela ustoupit v dílčích bodech, se vzdává možnosti svou politiku uplatnit. Uplatnit, nikoli prosadit. Prosazování je otázka síly. Uplatňování je otázka vlivu — a vliv je v demokracii často cennější než síla.
Stejné pravidlo platí i uvnitř politických stran. Strana, která „válcuje“ vlastní menšinu, jen potvrzuje, že nedokázala překonat dědictví minulosti. Demokracie nezačíná ve sněmovně, ale v jednací místnosti stranického výboru. Kdo neumí zacházet s vlastní menšinou, neumí zacházet ani s tou společenskou.
Jevtušenkův verš „Sundali jsme Stalina z pomníků, ale kdo ho sundá z nás?“ dnes působí až nečekaně aktuálně. Stalin v nás není diktátor, ale pocit vlastní neomylnosti. A právě ten je pro demokracii největší hrozbou.
Politický maximalismus se často tváří jako odvaha. Ve skutečnosti je to strach. Strach z toho, že svět je složitější, než jak si ho představujeme. „Strach z toho, že pravda není jen jedna. Strach z toho, že kompromis není slabost, ale dospělost“ konstatuje Petr Lachnit.
Demokracie není aréna, v níž vítězí ten, kdo se nejméně pohne. Je to schopnost hledat společnou cestu i s těmi, kteří vidí svět jinak. A právě tuto schopnost se stále učíme — a stále ji potřebujeme.
