Článek
Někdy stačí projít se městem v podvečer. Světla se rozsvěcují, tramvaje zpomalují a lidé se vracejí domů. Všechno má najednou měkčí obrysy. A mezi těmi, kdo kráčejí ulicí, jsou i lidé v seniorském věku — tiší, ale ne nenápadní. Jejich krok je klidnější, ale jistý. Je v něm zkušenost, která se nedá naučit, jen prožít. A právě oni nám připomínají, že některé představy o stáří už dávno neplatí, jen jsme si toho nevšimli.
Sociální neznamená chudý. Sociální znamená společenský. Jenže v běžné řeči se tohle slovo často zúží na představu člověka, který má málo peněz a ještě méně možností. A tak se pod pojmem „senior“ mnohým vybaví někdo, kdo žije tiše, nenápadně, na okraji. Jenže dnešní lidé v seniorském věku tuhle představu už dávno nenápadně opravili — prostě tím, že žijí jinak.
Tohle nejsou lidé odchovaní dechovkou. Je to generace Beatles, rocku, studentských bouří, Ginsberga, Kerouaca, a těch starších ještě swingu a jazzu. Generace, která ví, že mezi větami symfonie se netleská. A když vypíná televizi, nedělá to z nevole, ale proto, že pozná, kdy se věci dělají poctivě — a kdy jen „nějak“. Je to generace, která si pamatuje dobu, kdy se věci dělaly pořádně, protože jinak to nešlo.
Když se usmějí nad dnešními moderátory, není to posměch. Je to laskavý úsměv lidí, kteří už viděli mnoho a mají s čím srovnávat. A když už se dívají, často volí seriály pro pamětníky. Ne kvůli nostalgii, ale proto, že jsou jednoduše dobře napsané, dobře zahrané a dobře režírované. A že v nich je řemeslo, které se neztratilo. Je to úsměv lidí, kteří vědí, že kvalita není samozřejmost — a že se pozná na první pohled.
V muzeích a galeriích tvoří většinu návštěvníků. Ne proto, že by neměli co dělat, ale proto, že kultura je jejich přirozené prostředí. Jenže jejich rozpočet je napjatý a důchody nejsou stavěné na pravidelné koncerty či divadla. A tak chodí tam, kde jsou slevy. Ne kvůli ceně, ale kvůli možnosti být tam, kde se cítí doma. Kde se svět na chvíli zpomalí a kde se člověk může nadechnout jinak než u televizní obrazovky.
Když městská část uspořádá koncert, je plno. A lidé v seniorském věku přicházejí elegantně, tiše, s noblesou, která se nedá naučit — ta se získá životem. Je to generace, která ví, jak se chovat v kulturním prostoru. A je to vidět i na jejich kabátech, šálách, gestech. Je v nich klid, který se nezíská rychlým přepínáním kanálů, ale tím, že člověk už ví, co má cenu — a co ne.
Chtějí žít kulturně. A my jim v tom můžeme pomoci. Nemůžeme jim zvýšit důchody, ale můžeme jim otevřít dveře tam, kde se cítí dobře. Do divadel, koncertních síní, galerií. Do míst, kde se člověk nadechne jinak než doma u televize. „Do prostoru, kde se člověk na chvíli stane tím, kým chce být — ne tím, kým ho vidí statistiky“ konststuje Petr Lachnit.
A teď ta jemná pointa. Nejde o soucit. Je to prostá prozíravost. Protože jak se budeme chovat k lidem, kteří už mají kus života za sebou, tak se jednou budou chovat ti příští k nám. A bylo by hezké, kdyby se k nám chovali alespoň tak laskavě, jako se oni chovají dnes. Stáří totiž není konec cesty, ale jiný způsob, jak po ní jít — pomaleji, tišeji, s elegancí, kterou člověk získá až tehdy, když už ví, co má skutečnou cenu. A možná právě proto stojí za to jim tu cestu trochu zpříjemnit.
