Článek
Evropské hodnoty jsou něco jako rodinné stříbro, které se dědí z generace na generaci – jenže když se ta skříň konečně otevře, zjistíme, že uvnitř leží jen zaprášená krabice od bot. Ale všichni se tváří, že je tam poklad. A kdo tvrdí opak, ten je prý „neevropský“.
Evropa miluje velká slova. Demokracie, tolerance, solidarita, humanismus, svoboda, rovnost, bratrství. Zní to jako hymna, kterou by si člověk pustil při nedělním úklidu, aby měl pocit, že žije v civilizaci. Jenže když se podíváme na praxi, zjistíme, že evropské hodnoty fungují jako deodorant: používají se hlavně tehdy, když je potřeba něco přehlušit.
Politici je vytahují, když se jim to hodí. Strany je mění podle koalic. Církve podle epoch. A voliči podle toho, jak se vyspali. Hodnoty jsou tu spíš módní doplněk než morální kompas. Když se hodí, jsou pevné. Když se nehodí, jsou „flexibilní“. A když se hodí až moc, stanou se „tradičními“.
Evropa je kontinent, kde se hodnoty nosí jako kabáty – a kabáty se přece mění podle počasí.
Křesťanské hodnoty? Ano, ale které? Jezuitské? Římskokatolické? Pravoslavné? Husitské? Nebo ty inkviziční? Evropa má tolik verzí křesťanství, že by se za ně nemusel stydět ani výrobce operačních systémů. A každá verze tvrdí, že právě ona je ta pravá evropská. A když papež prohlásí, že kdo staví zdi proti migrantům, není křesťan, polovina Evropy se tváří, že slyší poprvé, že křesťanství má něco společného s milosrdenstvím.
Historie tomu také nepomáhá. Evropa má za sebou antiku, středověk, renesanci, osvícenství, nacionalismus, komunismus, dvě světové války, studenou válku, evropskou integraci, migraci, globalizaci i její kocovinu. Každá epocha tvrdí, že právě její hodnoty jsou ty pravé. A každá další epocha tvrdí, že ty předchozí byly omyl. Evropa je jako starý dům, který se neustále opravuje. „A pokaždé se zjistí, že prasklina je o patro níž“ konstatuje Petr Lachnit.
Můj oblíbený evropský spisovatel Robert Musil má jasno: když se snažíte najít společné evropské hodnoty, nakonec vám zbydou jen tři – stupidita, peníze a zbytky náboženské paměti. A když se nad tím zamyslíte, je to vlastně docela přesné. Evropa je totiž kontinent, který si každé ráno říká: „Dnes budu žít podle svých hodnot.“ A večer zjistí, že žil podle počasí, nálady, zpráv, politiky a toho, co mu řekl soused.
Skutečné hodnoty se totiž nepoznají v době prosperity, ale v době stresu. A Evropa je v tomhle směru jako student, který se učí až večer před zkouškou. Když je klid, hodnoty máme. Když je krize, hodnoty hledáme. A když je po krizi, hodnoty přepíšeme.
A tak se nakonec ukáže, že evropské hodnoty nejsou seznam, nejsou kodex, nejsou přikázání, nejsou ani to, co říkáme, že jsou. Evropské hodnoty jsou věčný spor o to, co jsou evropské hodnoty. A možná právě to je ta jediná skutečná evropská hodnota: neustálé, nekonečné, únavné, fascinující přemýšlení o hodnotách.
Evropa je kontinent, který se neustále ptá: „Kdo vlastně jsme?“ A nikdy si neodpoví.
A možná je to dobře. Protože kdyby si jednou odpověděla, zjistila by, že se jí ta odpověď vůbec nelíbí.
