Článek
Debata o koncesionářských poplatcích se často redukuje na jednoduché tvrzení: pokud chceme nezávislá média, musíme zachovat jejich financování prostřednictvím povinných plateb občanů. Takový argument ale zaměňuje dvě odlišné věci. Způsob, jakým je médium financováno, totiž není totéž jako kvalita jeho práce, objektivita jeho zpravodajství nebo skutečná nezávislost na politické moci.
Objektivní média jsou pro demokracii nezbytná. Samotná existence veřejnoprávních médií ani způsob jejich financování však jejich objektivitu automaticky nezaručují. Při rozhodování o koncesionářských poplatcích bychom proto měli posuzovat nejen to, odkud média získávají peníze, ale také to, kdo ovlivňuje jejich vedení, jak funguje redakční nezávislost a jakým způsobem lze kontrolovat jejich činnost.
Jednoduché vykřikování, že zrušení poplatků ohrožuje demokracii, znamená zestátnění nebo ohrožuje nezávislost a objektivitu prostě nemá reálný základ!
Objektivní média jsou pojistkou demokracie, nikoli výsadou veřejnoprávních institucí
Pro demokracii není podstatné, zda má médium veřejnoprávní, nebo soukromou právní formu. Podstatné je, zda poskytuje ověřené informace, odděluje fakta od komentářů, dává prostor relevantním názorům a nepodřizuje své zpravodajství zájmům politických či ekonomických skupin.
Kvalitní žurnalistiku mohou vytvářet veřejnoprávní i soukromá média. Stejně tak mohou obě skupiny selhávat. Soukromé médium může být pod tlakem svého vlastníka, inzerentů nebo obchodních zájmů. Veřejnoprávní médium zase může čelit politickému tlaku prostřednictvím personálních rozhodnutí, změn zákonů nebo zásahů do svého rozpočtu.
Ano, opravdu je možné, že se skrz financování mohou politici dostat veřejnoprávní media pod politický tlak. Co je ale třeba chápat, že je toto možné i v případě platby koncesionářských poplatků. Dnes může Parlament změnou zákona poplatky zvýšit nebo snížit. Pokud budou poplatky zrušeny a média budou financována ze státního rozpočtu, bude možné výši jejich financování měnit při rozhodování o státním rozpočtu. Takže ta možná politická kontrola a možný politický tlak tam jsou i teď. Už jsem o tom psal článek zde.
Veřejnoprávní média mají důležitou roli zejména tam, kde komerční provozovatelé nemají dostatečnou motivaci poskytovat některé typy obsahu. Mohou nabízet rozsáhlé zpravodajství, regionální informace, vzdělávací pořady či obsah pro menšinové skupiny. To je legitimní důvod pro existenci veřejné služby, nikoli však důkaz, že veřejnoprávní médium bude za všech okolností objektivnější než jeho soukromý konkurent.
Rozumnou pojistkou demokracie je proto především pluralita médií, svoboda projevu, nezávislost redakcí, transparentní vlastnická struktura a možnost veřejnosti porovnávat různé zdroje informací.
Nezávislost médií nelze měřit pouze tím, kdo jim posílá peníze. Musíme sledovat také to, kdo rozhoduje o jejich vedení, jak se vybírají redakční priority a zda mohou novináři svobodně kritizovat vládu i opozici. Víte kdy koncesionářské poplatky vznikly?
Koncesionářské poplatky existovaly i za socialismu
Představa, že koncesionářské poplatky samy o sobě zaručují nezávislou žurnalistiku, naráží na československou historickou zkušenost.
Televizní poplatky se v Československu začaly vybírat v roce 1955. V polovině padesátých let činily 15 Kčs měsíčně a od roku 1969 se zvýšily na 25 Kčs. Občané tedy za televizní vysílání povinně platili i v době komunistického režimu. Přesto Československá televize nebyla nezávislým médiem v dnešním demokratickém smyslu. Fungovala v prostředí, v němž komunistická moc určovala politické hranice veřejné debaty a kontrolovala zásadní směřování médií. Historické údaje o poplatcích potvrzují dobové přehledy i odborná práce věnovaná televizním koncesionářům.
Z této zkušenosti vyplývá důležitý závěr: povinné platby od diváků samy o sobě nezávislost médií nezajišťují. Lze mít systém koncesionářských poplatků a současně politicky kontrolovanou televizi.
Je samozřejmě nepřesné tvrdit, že tehdejší systém a současná Česká televize jsou totožné. Dnešní demokratické instituce, zákonná ochrana svobody projevu, pluralitní politická soutěž a existence nezávislých soukromých médií představují zásadní rozdíly. Nicméně zcela jasně to ukazuje, že financování a objektivita jsou dvě různé otázky.
Pokud někdo tvrdí, že bez koncesionářských poplatků nemohou existovat nezávislá média, měl by se vrátit do osmdesátých let minulého století a všem tam vysvětlit, že zprávy v televizi jsou objektivní, protože si to přece platí.
Kdo kontroluje Českou televizi? Rada není totéž, co redakce
Ti, kteří dnes demonstrují proti rušení poplatků, často argumentují tím, že nechtějí, aby byla média pod politickým tlakem a aby je politici ovlivňovali. A víte milí demonstranti, kdo volí radu české televize a rozhlasu? Jsou to zase politici.
Rada České televize představuje orgán, jehož prostřednictvím se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu činnosti televize. Není sice totožná s redakcí ani přímo neřídí každodenní novinářskou práci, její pravomoci však mají pro fungování instituce zásadní význam.
Podle zákona o České televizi má Rada 18 členů. Dvanáct členů volí Poslanecká sněmovna a šest Senát. To znamená, že složení Rady závisí na rozhodování parlamentních komor. Politické poměry v parlamentu tak mohou ovlivňovat, kdo bude do tohoto kontrolního orgánu zvolen.
Z toho plyne i podstata argumentu o koncesionářských poplatcích. Poplatky samy o sobě nezabraňují politickému vlivu na personální obsazování kontrolních orgánů. Pokud chce někdo hodnotit, nakolik je Česká televize skutečně nezávislá, nemůže se zaměřovat pouze na poplatky. Takovéto zjednodušení je mimo realitu.
Závěr: Hájit nezávislost médií neznamená hájit jediný způsob jejich financování
Diskuse o koncesionářských poplatcích by měla stát na věcných argumentech, nikoli na představě, že jejich zachování automaticky znamená ochranu demokracie.
Historie ukazuje, že povinné televizní poplatky existovaly i za socialismu, kdy nezávislost televizního zpravodajství nebyla zajištěna. Současné právní uspořádání zase ukazuje, že Radu České televize volí parlamentní komory, takže samotný poplatkový systém neodstraňuje všechny cesty, jimiž může politická moc ovlivňovat instituci. A tvrdit, že jediná veřejnoprávní média jsou ta jediná objektivní a nezávislá? Takové tvrzení dle mého názoru neprávem přisuzuje objektivitu jedné kategorii médií a upírá ji ostatním.
Skutečnou pojistkou demokracie není konkrétní složenka, kterou občan každý měsíc zaplatí. Je jí existence svobodných, pluralitních a odpovědných médií, která mohou kontrolovat moc bez ohledu na to, kdo právě vládne.
Byl bych moc rád, kdyby tento článek pomohl všem, kteří se v problematice příliš nevyznají a kvůli demonstracím se obávají, že je v České republice ohrožena demokracie.
Stejně tak bych si přál, aby si alespoň někteří z demonstrantů uvědomili, že se nechystá konec světa a že svůj čas mohou strávit i příjemnějším a užitečnějším způsobem.
Chápu, že existují i skupiny lidí, kterým vyhovuje manipulovat s ostatními a hlasitě vykřikovat rádoby hrdinská hesla. Pro vás můj článek určen není. Vy totiž všechno moc dobře víte, jen máte vlastní agendu…
A jak je mým zvykem dávám na konec několik vtipů pro odlehčení těžkého tématu:
Nikdy se nehádej s blbcem! Někdo by si nemusel všimnout, že je mezi vámi rozdíl.
Můj terapeut mi řekl, že mám přestat s neustálým vytvářením různých situací ve své hlavě. Je to ale divné, protože já nemám terapeuta…
Baví se dva vysokoškoláci: „Ty vole, když si uvědomím, jaký já jsem inženýr, tak mám normálně strach jít k doktorovi…“
Diplomacie znamená říkat: „Hodný pejsek…“ dokud nenajdete pořádný klacek.
Zdroje:
1. Základní informace o České televizi – Česká televize
2. Zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi – Zákony pro lidi
3. Kalendárium: rok 1969 – Česká televize
4. Československá televize – Ústav pro soudobé dějiny AV ČR
5. VtipnéVtipy.cz
