Článek
Taxíkem jezdím bezmála 9 let. A naštěstí těch poctivých zákazníků je valná většina. Nepoctivých případů bylo dokonce tak málo, že vám je mohu všechny v tomto článku jednotlivě popsat.
Nepoctivci číslo 1
Prvních nepoctivců jsem se dočkal poměrně brzy ve své kariéře. Měl jsem za sebou necelý rok ježdění, byl chladný, prakticky už zimní večer a k autu přišel mladý, lehce podnapilý pár. Chtěl odvést do zhruba 20 km vzdáleného města. Cesta probíhala v klidu, slečna i mladík si se mnou povídali, nic nenaznačovalo pokus o obohacení se na úkor nebohého taxikáře. Až v cílové obci přišli s tím, že nemají u sebe hotovost a ať zastavím na náměstí, že vyberou z bankomatu a zaplatí. Na taxametru svítilo 397 Kč, oba vystoupili a šli směrem k mašině na peníze. Bohužel u něj zrychlili a než jsem stačil jakkoliv zareagovat, ztratili se v bočních bytovkách a bylo po výdělku.
Nepoctivec číslo 2
Tento nepoctivec přišel za dalšího cca půl roku. Zavolal si po telefonu taxíka do obce vzdálené asi 25 km. Chtěl odtamtud odvést k nám do města. Zde si nechal zastavit kousek od nemocnice, nechal mi do „zástavy“ telefon, že za 10 minut přijde a pojedeme zpět. Po třiceti minutách jsem pojal lehké podezření, že je to další vykutálenec a jal jsem se prohlédnout jeho telefon. Hned, jak jsem jej vzal do ruky, bylo mi vše jasné. Byla to pouze bezcenná, navíc i rozbitá maketa. Oproti prvním nepoctivcům alespoň projevil trochu kreativity.
Nepoctivec číslo 3
Tohoto vykuka jsem nakonec vezl dokonce dvakrát. Poprvé to bylo, když se sotva připotácel k autu na náměstí a chtěl odvést do 15 km vzdáleného městysu. Celou cestu už mě jako zarytého, dědičného Sparťana z dob mého pradědy, dožíral jen tím, že si pozpěvoval Viktoriánskou hymnu a další jejich pro mě nemravné a nepřijatelné popěvky. Nechal si zastavit těsně za křižovatkou s obytnou zónou, nahlásil jsem mu částku 300 Kč, což mu naznačoval i taxametr. Zděšeně se probral, hodil po mě 20 Kč se slovy, ať si nas… no vždyť víte. A vypotácel se ven. Než jsem se odpoutal a obešel auto, již byl houpavým krokem bůhví kde zašitý.
Čas na odplatu přišel o měsíc později. K autu doputoval ještě v podhůřenějším stavu, zablekotal cíl a vzápětí usnul. Místo jeho vytouženého cíle jsem ho odvezl opačným směrem cca 4 km do lesa a vzbudil jsem ho, že je doma. S úsměvem zaplatil 150 Kč v domnění že ušetřil a vystoupil. A nemusíte mít strach, od té doby jsem ho viděl se potácet ještě mnohokrát, ale vždy jízdu s ním „vyhrál“ někdo jiný.
Nepoctivec číslo 4
Ani tento vyčůránek nebyl natolik nudný, aby se pouze svezl a utekl bez zaplacení. I v tomto případě byla znát jistá nápaditost. Nejprve jsem ho přes den 3× popovezl po městě, vždy po úspěšné padesátikorunové platbě. A večer se rozhodl, že je čas vyrazit k domovu, necelých 30 km. Cestou opět povídal, vyprávěl, a ptal se pořád dokola, kolik to tak bude stát. Vždy se mu dostalo odpovědi, že cca 600 Kč. Po příjezdu do cíle taxametr ukazoval 595 Kč. Řekl, že si skočí domů pro peníze a hned přijde. Nepřišlo mi na tom nic divného, už se mi to stalo mnohokrát. Po deseti minutách mi začalo být jasné, že tentokráte to bude jinak… Rozhodl jsem se však vytrvat v domění, že jednou vyjít prostě musí. Po dalších třiceti minutách přišel asi 6 letý kluk, zřejmě syn, že tatínek vzkazuje, jestli už konečně pojedu do…no vždyť víte kam. Že prý pan otec platit prostě nebude.
(Ne)poctivec číslo 5
Tento příběh bude jediný se šťastným koncem. Tedy alespoň pro mě. Jinak mají šťastný konec všechny, alespoň pro ostatní zúčastněné. Tedy krom nepoctivce číslo 3. První část příběhu začala poměrně nevinně. Tak jako spousta jiných jízd. Přišel telefonát, nastoupili dva společensky unavení kamarádi a jelo se. Jeden jel asi jen o dvě vesnice dál, další pak kousek bokem asi dalších 10 km - ani nevím, jak se ta vesnice jmenuje a ani jestli je vůbec na mapě. První chlapík vystoupil ještě poměrně úspěšně a ujistil se u kamaráda, že má peníze na zaplacení. Odpovědí mu bylo spíše něco mezi svahilštinou a chroptěním v posledním tažení, ale zřejmě to mělo znamenat souhlas. Vzápětí usnul spánkem alkoholikovým a já se vydal na cestu. Našel jsem mezi oběma baráky náves a jal se chlapce vzbudit. Po pár minutách lomcování se dokázal probrat natolik, že vystoupil z auta po čtyřech a vydal se stejným stylem chůze k jednomu z baráků. Na otázku placení se mi dostalo opět stejné kombinace jazyků, které využil předtím pro komunikaci s parťákem. Chvilku jsem koukal, jestli se ta podnapilá ještěrka doplazí alespoň k vrátkům a vydal jsem se k domovu.
Šťastný konec přišel hned za čtrnáct dnů. Opět telefon ze stejného čísla, přijel jsem, chlapec nastoupil, tentokráte jen ten ještěrčího typu. Hned ve mě poznal anděla strážného jeho opileckého já, nechal si zastavit u bankomatu a beze slova nesl peníze rovnou za obě cesty. Kéž by se tak zachoval každý, kdo někdy sejde z rozcestí.
Nepoctivec číslo 6
Tento pán by s jeho odvahou a drzostí zasloužil ideálně vlastní, osobní článek. Ale na to jsem jednak líný a druhak si to nezaslouží. Je to člověk, který taxíkem jezdil pravidelně, prakticky vždy bez problémů, až do osudného dne. Nejprve se nechal odvést z města domů s tím, že zaplatí, až pojede odpoledne - může se to stát každému, že u sebe nemá hotovost a občas to tak opravdu bývá. Klaunské číslo pokračovalo asi za půl hodiny, kdy se dotyčný tázal, jestli mu mohu zavést lahev rozumně uložené měny. Jak byla bláhová má domněnka, že zaplatí i s dluhem. Nechal si pouze podat flašku přes okno do bytu a slušně poděkoval, že zaplatí tedy odpoledne. Vytoužená chvilka a zároveň závěrečné klaunské číslo přišlo za dalších několik hodin. Zavolal, že chce odvést a dojde na placení. Po jízdě k cílové putyce se odebral za kolegou dovnitř pro peníze a od té doby jsem ho ani neviděl, ani jsem o něm neslyšel. Až při následném vyprávění kolegům jsem se dopátral toho, že je to známá firma a že je takto na blacklistu prakticky u všech místních taxislužeb.
Nepoctivec číslo 7
Posledním na seznamu je cizinec z dálného východu. Přispěchal na náměstí s tím, že potřebuje nutně do jednoho nejmenovaného obchodu, který zavíral za 4 minuty. Bez váhání jsme tedy vyrazili, komunikujíce pouze v angličtině. Za minutu celá zaběhl do obchodu a po chvilce zase šťastně vyběhl i s nákupem - jak jinak než s flaškou něčeho šmakulózního. Jelo se už beze spěchu zpět na náměstí. Zde napřed marně hledal hotovost, kterou nenašel. Chtěl tedy zaplatit QR kódem, ale žel bohu se mu zrovna v tu chvíli vybil mobilní přístroj. Snahu ukazoval i dále, chtěl zapůjčit nabíječku, ale bohužel žádná z těch pro chudé taxikáře mu nevyhovovala, neboť to byl bohatýr s jablíčkem na mobilu. Napsal jsem mu tedy číslo účtu na vizitku, ať zaplatí v klidu z domova. A buďto se na to vykašlal, nebo se banka o těch pár korun nějakým způsobem obohatila.
Bonusoví nepoctivci
Poslední banda je spíše pro úsměv, než že by šlo o skutečné unterwassermany. Na náměstí mi naskočila do auta skupinka čtyř puberťáků, ještě v normálních dobách, kdy jízda po městě stála pouhých 50 Kč. Chtěli odvést do necelé 2 km vzdálené čtvrti. Po příjezdu nastal obrovský smích a jejich slova, že mají pouze 38 Kč a že to určitě nevadí, né? Tak jsem nečekal, opět se rozjel a zastavil zpět na náměstí. Zde jsem si vzal jejich 38 Kč a oznámil jim, že jsou zpátky na náměstí, že to určitě nevadí, né? A tentokrát jsem to doprovodil smíchem já.
Závěrem jen dodám, že i přes těch pár negativních zkušeností má člověk tuto práci svým způsobem rád a zažívá zde i příjemnější dialogy a zkušenosti. Ale o tom zase až někdy jindy.
