Článek
1. Úvod
Sudetoněmecké krajanské sdružení (SdL), které zastupuje zájmy Němců odsunutých po druhé světové válce z Československa a jejich potomků, oznámilo plán uspořádat příští rok poprvé sjezd v České republice v městě Brno. Sjezd se má konat od 22. do 25. Května, půjde o 76. ročník. Plánované uspořádání sjezdu sudetských Němců v Brně v České republice nemůže být v žádném případě chápáno jako neutrální či náhodná volba. Bez podpory nejen brněnských politiků by uskutečnění této akce nemělo šanci na úspěch. Jedná se o cílený akt s hlubokými, problematickými historickými konotacemi, který vyžaduje rozhodný nesouhlas. Uskutečnění takové akce v moravské metropoli, jež je neodmyslitelně spjata s tragickými událostmi nacistické okupace a následným odsunem, představuje víc než jen symbolické gesto; je to pokus o zpochybnění historie a revizi náhledu na česko-německé soužití, který ignoruje klíčová historická fakta.
2. HISTORICKÝ KONTEXT: DEN PONÍŽENÍ A NACISTICKÉHO TRIUMFU
Kritika volby Brna k uspořádání 76. sjezdu sudetských Němců v roce 2026 je neoddělitelně svázána s traumatickými událostmi března 1939, které tvoří temné dějinné pozadí. Pouhé dva dny po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava a faktické likvidaci Československa vojenskou silou navštívil Brno 17. března 1939 Adolf Hitler. Tato návštěva nebyla jen rutinní a náhodnou událostí, ale pečlivě zinscenovaným aktem nacistického triumfu a symbolickým obsazením srdce Moravy. Návštěvu doprovázelo fanatické uvítání ze strany brněnských Němců, kteří tímto demonstrativním způsobem potvrdili svou loajalitu k Třetí říši a podpořili okupaci českého národa. Tentýž den se odehrály i další symbolické akty nacistického teroru, které se navždy zapsaly do paměti města. Brněnští nacisté v noci podpálili brněnskou synagogu na Křenové ulici, což byl předzvěst hrůz Holokaustu a zničení židovské komunity. Současně bylo dnešní Moravské náměstí v centru města přejmenováno na náměstí Hitlerovo, čímž byla nacistická ideologie vetknuta přímo do srdce Brna (až do konce války roku 1945). Uspořádat sjezd právě na místě a v kontextu těchto klíčových dnů nacistické anexe a oslav německého nacionalismu je hrubou necitlivostí a historickou provokací, která zlehčuje utrpení obětí.
3. NUTNOST VRÁCENÍ DOTACÍ A OCHRANA PAMĚTI
Meeting Brno zastupitele městské části Brno – střed Petra Kalouska (Žít Brno) dostalo na svou současnou činnost (iniciativu) dotaci 9 000 000,- Kč od Magistrátu města Brno (MMB) a a 6 000 000,- Kč od Jihomoravského kraje (JMK). S ohledem na výše uvedené historické souvislosti a potenciální politické zneužití akce je naprosto oprávněným absolutní a bezpodmínečný požadavek na vrácení všech dotací poskytnutých na tuto akci z rozpočtu Magistrátu města Brna (MMB) a Hejtmanství Jihomoravského kraje (JMK). Je nepřípustné, aby daňoví poplatníci financovali akci, jejíž podtextem je zpochybňování historické suverenity a právního uspořádání České republiky a Moravy, a která symbolicky navazuje na bolestivé okamžiky Brna. Navíc, za situace, kdy se občanů Brna ani Jihomoravského kraje nikdo ani nezeptal. Podpora takové akce z veřejných prostředků by znamenala tichý souhlas s revizionistickými tendencemi a faktické popření historické paměti obětí nacismu a okupace. Z Československa bylo na základě Benešových dekretů po druhé světové válce odsunuto cca 3 miliony Němců. Sudetští Němci proces označují za vyhnání. Jaksi ovšem pozapomínají na fakt, že čeští Němci žijící v pohraničí, žádali roce 1938-1939 o připojení ke Třetí říši a tehdy vyhnali Čechy a Moravany z příhraničních oblastí Československa. Podle česko-německé komise historiků přišlo při odsunu Němců po roce 1945 o život 15 tisíc až 30 tisíc lidí. Za předešlé, více než šestileté nacistické nadvlády zahynulo 320 tisíc až 350 tisíc obyvatel tehdejčího Proktektorátu Böhmen und Möhren. Moravské město Brno, coby místo paměti, má morální povinnost chránit svou důstojnost a historickou integritu. Musí se jasně postavit proti tomuto kroku a trvat na tom, že historická fakta, včetně příčin a následků nacistické agrese, nelze přepisovat ani zlehčovat.
4. ROZDÍLNÉ POHLEDY NA BENEŠOVY DEKRETY: STŘET PRÁVNÍ KONTINUITY A KŘIVDY
Rozdíl v postoji k takzvaným Benešovým dekretům je jednou z nejzásadnějších, a přitom nejcitlivějších historicko-právních otázek, které přetrvávají ve vztazích mezi Českou republikou a Německem (potažmo Sudetoněmeckým krajanským sdružením (SdL),). Tento střet je dán primárně odlišnými národními a právními narativy obou stran, které se dodnes nepodařilo zcela sladit.
Na české straně, včetně politické reprezentace a většiny právní vědy, jsou Benešovy dekrety vnímány jako integrální a nezpochybnitelná součást českého právního řádu. Stát se v poválečném období řídil principem právní kontinuity, tedy návaznosti na předválečný řád, avšak s nutností rázně řešit důsledky nacistické okupace a rozbití státu. Historický narativ v České republice dekrety vnímá jako oprávněnou reakci na nacistickou agresi, rozbití Československa a rozsáhlou kolaboraci části sudetských Němců s nacistickým režimem. Odsun je sice uznáván jako tragická událost s mnoha nevinnými oběťmi, ale je primárně vnímán jako nutný následek a důsledek války a selhání předválečného soužití. Z čistě právního hlediska jsou dekrety považovány za platné, jelikož byly později potvrzeny Prozatímním Národním shromážděním, čímž získaly charakter řádně přijaté legislativy, která je součástí českého práva dodnes. Jakékoli zpochybňování dekretů je proto vnímáno jako přímé zpochybňování samotných základů poválečného státu a snaha o otevření majetkových nároků, což je z české strany striktně a důrazně odmítáno jako nepřijatelné.
Naproti tomu německá strana, zejména Sdružení sudetských Němců, vnímá dekrety především optikou individuální nespravedlnosti a morální křivdy spáchané na německém obyvatelstvu. Hlavní princip, který tato strana zdůrazňuje, je lidskoprávní hledisko odsunu a nespravedlnosti, se kterou byli postiženi i Němci, kteří s nacismem nespolupracovali, či dokonce byli režimem perzekvováni. Jejich historický narativ klade hlavní důraz na odsouzení násilného vyhnání jako aktu kolektivní viny a hrubého porušování lidských práv. Ačkoli vina nacistického Německa za rozpoutání války není popírána, kritizována je metoda a rozsah odsunu, který zasáhl všechny Němce bez ohledu na jejich individuální chování. Z právního pohledu německé spolky usilují o morální a právní revizi dekretů, které označují za retroaktivní a diskriminační z hlediska dnešních evropských standardů. Primárním cílem je dosáhnout jejich symbolického zrušení nebo alespoň morálního odsudku ze strany českého státu, aby se tak změnil náhled na sudetské Němce jako na oběti poválečného dění. I když formální majetkové nároky byly politicky utlumeny, revize dekretů by teoreticky vytvořila právní prostor pro jejich opětovné vznesení.
Určitého pokroku v této citlivé otázce bylo dosaženo Česko-německou deklarací o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z roku 1997. V tomto dokumentu česká strana vyjádřila lítost nad nespravedlivými křivdami, které byly způsobeny nevinným Němcům během odsunu, ale zároveň potvrdila neměnnost majetkových nároků a nezpochybnitelnost Benešových dekretů. Německá strana zase vyjádřila lítost nad utrpením, které českému národu způsobila nacistická politika, a uznala, že se v současnosti nebude domáhat majetkových nároků plynoucích z odsunu. Přestože tato deklarace pomohla normalizovat diplomatické a mezilidské vztahy, základní právní a morální neshoda ohledně interpretace historické viny, křivd a samotné platnosti Benešových dekretů v plném rozsahu, bohužel, stále přetrvává.
5. SOUČASNÉ POSTOJE VLÁD K BENEŠOVÝM DEKRETŮM
Postoj současných vlád v České republice a v Německu k Benešovým dekretům je sice zatížen historickými rozdíly, ale v posledních dekádách se ustálil na pragmatickém a smířlivém základě, daném především Česko-německou deklarací z roku 1997. I když se rétorika liší, obě vlády se shodují na nezpochybnitelnosti současného právního stavu.
5.1 Postoj České vlády: jasné vymezení a právní bezpečnost
Současná česká vláda a celá politická reprezentace zastávají dlouhodobě jednotný a neměnný postoj. Benešovy dekrety jsou považovány za vyhaslou, ale platnou součást právního řádu, která sloužila k obnově státu po nacistické okupaci. Dekrety jsou chráněny ústavním zákonem č. 57/1946 Sb., který jednoznačně stanoví, že jsou souladné s ústavním pořádkem, a tím je vyloučeno jakékoli soudní přezkoumávání nebo zpochybňování majetkoprávních vztahů, které na jejich základě vznikly. Oficiální postoj vlády je tedy definován právní jistotou a nezvratností poválečných majetkových změn. Vláda České republiky uznává, že došlo k individuálním křivdám a lidským tragédiím, což bylo vyjádřeno v deklaraci, avšak striktně odmítá jakékoli revizionistické snahy o znovuoživení majetkových nároků. Dekrety jsou vnímány jako důsledek válečného konfliktu, za který primárně nese odpovědnost nacistické Německo. Vláda se soustředí na budoucí rozvoj vztahů bez nutnosti neustálého otevírání této historické kapitoly.
5.2 postoj Německé vlády: odmítnutí nároků a orientace na budoucnost
Postoj Spolkové vlády Německa je značně odlišný od postojů sudetských spolků, jako je Sudetoněmecké krajanské sdružení. Zatímco sudetské spolky nadále požadují morální a právní odsouzení dekretů, německá vláda se drží závazků plynoucích z Česko-německé deklarace. Vláda v Berlíně uznává nezměnitelnost poválečných hranic a majetkových poměrů a explicitně se zříká veškerých majetkových nároků svých občanů (bývalých sudetských Němců) vůči České republice. Německé ministerstvo zahraničí se soustředí na diplomatické a kulturní partnerství, podporu společných projektů a historických dialogů, jako je Česko-německý fond budoucnosti. Postoj německé vlády je tedy pragmatický, zaměřený na evropskou spolupráci a překonání minulosti. Vláda sice projevuje politické pochopení a empatii vůči utrpení vysídlených osob, ale jasně dává najevo, že nepodpoří jakékoli kroky, které by vedly k destabilizaci právních a politických vztahů s Českou republikou, zejména ty, které by otevíraly majetkové nároky.
5.3 Shoda: pragmatismus nad revizí
Základní shoda mezi vládami spočívá v politickém závazku nepřezkoumávat majetkové poměry a považovat tuto otázku za uzavřenou. Obě strany považují Česko-německou deklaraci za základní kámen jejich moderních vztahů. Zatímco česká vláda klade důraz na právní kontinuitu a bezpečnost, německá vláda klade důraz na evropskou spolupráci a zřeknutí se majetkových nároků, čímž efektivně izoluje sudetské spolky od státní zahraniční politiky. Tento konsenzus zajišťuje stabilitu ve vzájemných vztazích, přestože se individuální historické interpretace a emocionální postoje nadále liší.
ZÁVĚR
Uspořádání sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně je z pozice obhajoby historické paměti a právní kontinuity nepřijatelným aktem, který vyžaduje ráznou politickou reakci. Volba Brna představuje symbolické zlehčování utrpení obětí a pokus o revizi náhledu na česko-německé soužití, zejména s ohledem na události z března 1939 (návštěva Hitlera, požár synagogy), které jsou fundamentem historické paměti města. Z tohoto důvodu je nutný bezpodmínečný požadavek na vrácení veškerých veřejných dotací z rozpočtů MMB a JMK, neboť jejich financování implikuje tichý souhlas s tendencemi, které zpochybňují historickou suverenitu a právní uspořádání ČR. Jádrem přetrvávajícího konfliktu jsou Benešovy dekrety, které ČR považuje za nezpochybnitelný pilíř poválečné právní kontinuity, zatímco Sudetoněmecké krajanské sdružení usiluje o jejich morální odsouzení na základě lidskoprávního hlediska individuální nespravedlnosti. Navzdory přetrvávajícím odlišným historickým narativům, pragmatický konsenzus současných vlád ČR a Spolkové republiky Německo, stvrzený Česko-německou deklarací z roku 1997, zajišťuje stabilitu vzájemných vztahů tím, že striktně vylučuje jakékoli otevírání majetkoprávních nároků. Brno musí tomuto vládnímu konsenzu dostát a odmítnout symbolickou politickou platformu, která by mohla destabilizovat vztahy a zpochybnit historickou pravdu.
Zdroj:
Benešovy dekrety: [dekrety prezidenta Edvarda Beneše z roku 1945]. 2. díl. Praha: Adonai,
BRANDES, Detlef; IVANIČKOVÁ, Edita; PEŠEK, Jiří a BRANDES, Detlef: Vynútený rozchod: vyhnanie a vysídlenie z Československa 1938-1947 v porovnaní s Poľskom, Maďarskom a Juhosláviou. Bratislava: Veda, 1999. ISBN 80-224-0586-8.
Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji. In https://mzv.gov.cz/berlin/cz/vzajemne_vztahy/cesko_nemecka_deklarace_o_vzajemnych.html?force_format=mobile
KLAUS, Václav. Od Beneše po Ukrajinu: 80 let od konce 2. světové války. Institut Václava Klause. Velké Přílepy: Olympia, 2025. ISBN 978-80-7376-715-0.2002. ISBN 80-86500-77-2.
KUKLÍK, Jan: Dekrety prezidenta Beneše. In SCHELLE, Karel a TAUCHEN, Jaromír (ed.). Encyklopedie českých právních dějin. II. svazek, D-J. Vydání: první. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o. v koedici s KEY Publishing, s. 69-92, 2016. ISBN 978-80-7418-247-1.
KUKLÍK, Jan: Mýty a realita tzv. Benešových dekretů. Dekrety prezidenta republiky 1940-1945. Praha, 2002
PEŠEK, J., TŮMA, O., KITTEL, M., MOELLER, H. (eds.): Německé menšiny v právních normách 1938-1948: Československo ve srovnání s vybranými evropskými zeměmi. Brno: Ústav pro soudobé dějiny, 2006. ISBN 80-7285-076-8.
ROŽŇÁK, Petr: Politologie pro všechny: svět v pohybu, politika v proměně. 2. aktualizované a doplněné vydání. Monografie. Brno: Key Publishing, 2025. ISBN 978-80-7418-416-1.
SCHELLE, Karel. Československé dějiny státu a práva v dokumentech. VI. díl, Období nesvobody (1939-1945). Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. V Brně: Masarykova univerzita, 1993. ISBN 80-210-0746-X. Dostupné také z: http://krameriusndk.nkp.cz/search/handle/uuid:20f1c870-53d4-11ea-a9e6-005056827e51.
VONDROVÁ, Jitka: Češi a sudetoněmecká otázka, 1939-1945: dokumenty. 1994.
