Článek
Novoroční projev Petra Pavla nebyl jen přehlídkou státnických frází, ale, jak se ukazuje,
i vyhlášením „kádrovací“ sezóny. Prezident v něm temně varoval, že se bude osobně zajímat
o to, zda kroky ministrů neohrožují naši demokracii a sounáležitost se svobodným světem. Tento ušlechtilý záměr má však jeden háček – prezidentův morální kompas reaguje jen na určité světové strany. Je fascinující sledovat ten náhlý příval zásadovosti v případě „fenoménu Turek“. Zatímco nad hnilobou kauzy Dozimetr, podivnými transakcemi vládních špiček nebo premiérovým „zapomínáním“ na podíly v kampeličce prezident přešel s kamenným klidem,
u Filipa Turka se náhle stylizuje do role bezúhonného soudce. Jako by se morální obr s dosti specifickou minulostí rozhodl, že právě on je tím vyvoleným, kdo určí, který volební mandát je „košer“ a který nikoliv. Motoristé se právem postavili na Turkovu obranu s logickým argumentem: mandát vzešel z vůle voličů v demokratických volbách. Jenže, slovu „mandát“ rozumí na Hradě, tak, že všechny ostatní hlasy jsou pro ně zpochybnitelnou veličinou, kterou je třeba filtrovat hradním sítem. Tímto postojem prezident definitivně opustil roli nadstranického moderátora a stal se pátým, nejmocnějším pilířem bývalé vládní koalice. Svým mělkým respektem k základnímu zákonu země – Ústavě – však nejvíce připomíná pirátské pojetí politiky: demokracie je skvělá věc, ale jen do chvíle, než si lidé zvolí někoho, kdo nám nehraje do karet. Pokud prezident hodlá kádrovat vládu podle svých sympatií, nechrání tím instituce, ale vytváří nebezpečný precedens, kde se z vůle lidu stává jen doporučení ke schválení na Hradě.
