Článek
V souvislosti s obsazováním postů náměstků ministrů vlády České republiky se v poslední době objevuje řada komentářů, které se tváří jako odborné, avšak často staví na zjednodušeních, spekulacích či účelově vytržených souvislostech. Nezasvěcenému čtenáři jsou tak předkládána zdánlivě jednoznačná „fakta“, která však ve skutečnosti neposkytují úplný obraz posuzované osobnosti. Typickým příkladem jsou titulky spojující jméno Zdeňka Koudelky s kontroverzními kauzami, aniž by byla vysvětlena jeho skutečná role či odborný přínos. Právě proto považuji za nutné se vyjádřit
k návrhu předsedkyně Trikolory Zuzany Majerové na jmenování Zdeňka Koudelky náměstkem ministra spravedlnosti. Zdeňka Koudelku znám více než tři desetiletí a měl jsem možnost sledovat jeho profesní, akademickou i veřejnou dráhu z bezprostřední blízkosti. O čem se v mediálních zkratkách zpravidla nemluví? Především o tom, že Zdeněk Koudelka patří k nejvýznamnějším odborníkům na ústavní právo v České republice, jehož práce je respektována i v zahraničí. Je autorem desítek odborných publikací a komentářů, držitelem zahraničních vyznamenání a dlouhodobě se podílí na odborné debatě o podobě českého ústavního systému. Opomíjena bývá také jeho praktická zkušenost z výkonu veřejné funkce. Jako náměstek na Nejvyšším státním zastupitelství v Brně prokázal nejen hlubokou znalost práva, ale i schopnost nést odpovědnost v institucionálně složitém prostředí. Vedle toho má i zkušenost z komunální a regionální politiky – v minulosti působil jako místostarosta městské části Brno-Bystrc a v současné době je zastupitelem Jihomoravského kraje. Tyto role mu umožnily poznat fungování veřejné správy nejen z právního, ale i z praktického hlediska. Stejně tak nelze přehlížet jeho pedagogickou dráhu – působil a působí na Právnické fakultě Masarykovy univerzity, na vysoké škole Ambis a v minulosti byl rektorem Vysoké školy Karla Engliše v Brně. Pro řadu studentů byl a je respektovaným a inspirativním učitelem. Ano, Zdeněk Koudelka se netají přátelskými vztahy s výraznými osobnostmi české politiky, jako jsou Václav Klaus či Miloš Zeman. V českém prostředí však podobná skutečnost často slouží spíše jako nálepka než jako podnět k věcné diskusi. Koudelka je především výrazně názorový právník, který se nebojí veřejně kritizovat právní pochybení, a to bez ohledu na politickou příslušnost jejich aktérů. Právě tato důslednost mu přinesla nejen respekt, ale i řadu odpůrců. Mezi nimi jsou i někteří senátoři, kteří
v minulosti zablokovali jeho jmenování ústavním soudcem, a část představitelů státního zastupitelství, jež Koudelka kritizoval například v souvislosti se zřízením detašovaného pracoviště Nejvyššího státního zastupitelství v Praze. Kritika, byť odborně podložená, se v českém veřejném prostoru neodpouští snadno. Zdeněk Koudelka je rovněž dlouhodobým zastáncem zemského uspořádání státu
a racionalizace veřejné správy, včetně snížení počtu krajů. Tyto názory lze přijímat či odmítat, nelze jim však upřít snahu o systémovou debatu nad efektivitou státní správy a omezením byrokracie. Podpora Zdeňka Koudelky pro funkci náměstka ministra spravedlnosti nevychází z osobních sympatií, ale z přesvědčení o jeho odbornosti, korektnosti a osobní statečnosti. Jeho dlouholetá praxe v ústavním právu, zkušenost z vrcholných institucí i znalost fungování veřejné správy na komunální i krajské úrovni dávají dobrý předpoklad k tomu, že by byl také velmi dobrým náměstkem na Ministerstvu spravedlnosti České republiky.
