Článek
Cesta předsedy Senátu Parlamentu České republiky Miloše Vystrčila na Tchaj-wan
v roce 2020 se stala jednou z nejdiskutovanějších událostí české zahraniční politiky posledních let. Zatímco její zastánci ji prezentovali jako projev podpory demokracii
a svobodě, kritici upozorňovali, že šlo o krok, který předvídatelně vyvolá negativní reakci Čínské lidové republiky a může poškodit české ekonomické i diplomatické zájmy.
Předseda Senátu je sice druhým nejvyšším ústavním činitelem České republiky, není však nositelem výkonné zahraniční politiky státu. Tu podle Ústavy České republiky primárně vytváří a uskutečňuje vláda, zatímco prezident republiky zastupuje stát navenek. Právě proto vzbudil značnou pozornost výrok, který Miloš Vystrčil pronesl během své návštěvy
v tchajwanském parlamentu: „Já jsem Tchajwanec.“
Ve svých projevech tehdy často používal formulace typu „my“, „naše země“ nebo „naše hodnoty“. Takové vyjadřování je běžné u státníků vystupujících jménem státu, zároveň však vyvolává otázku, koho vlastně předseda Senátu reprezentoval. K návštěvě nebyl pověřen vládou a jeho vystoupení nebylo součástí oficiálně formulované zahraniční politiky České republiky.
V době návštěvy navíc neexistoval politický konsenzus o změně české politiky jedné Číny. Česká republika nadále uznávala vládu v Pekingu jako jedinou legitimní vládu Číny
a s Tchaj-wanem neudržovala diplomatické vztahy na úrovni suverénních států. Pokud tedy Miloš Vystrčil hovořil jménem České republiky, činil tak v situaci, kdy jeho postoje nesdílela celá politická reprezentace ani všechny ústavní instituce.
Kritici proto upozorňovali, že svými výroky vytváří dojem jednotného postoje České republiky, přestože šlo především o jeho osobní politickou iniciativu. Podle nich navíc před cestou neproběhla dostatečná koordinace s vládou ani s Ministerstvem zahraničních věcí České republiky.
Politika jedné Číny a české závazky
Česká republika po roce 1993 opakovaně potvrzovala respekt k politice jedné Číny, která vychází z uznání existence jedné Číny a vlády v Pekingu jako jejího mezinárodně uznávaného představitele. Tento postoj byl potvrzen v řadě společných prohlášení
a diplomatických dokumentů.
Současně Česká republika rozvíjela s Tchaj-wanem ekonomické, obchodní, kulturní
a vědecké vztahy, avšak bez formálního diplomatického uznání. Právě tato rovnováha byla
po desetiletí základem českého přístupu k tchajwanské otázce.
Dnes politiku jedné Číny respektuje přibližně 180 států světa, včetně všech členských států Evropské unie, Spojených států amerických, Kanady, Austrálie, Japonska, Indie
a většiny zemí Afriky, Asie a Latinské Ameriky. Přestože jednotlivé státy tento princip interpretují různě, základní diplomatický rámec zůstává zachován.
Aktuální cesta v roce 2026
Návštěva Miloše Vystrčila na Tchaj-wanu v červnu 2026 otevřela stejnou debatu jako jeho cesta před šesti lety. Předseda Senátu během návštěvy jednal s nejvyššími představiteli ostrova, vystoupil v Legislativním dvoře a převzal jedno z nejvyšších tchajwanských vyznamenání udělovaných zahraničním osobnostem za podporu vzájemných vztahů.
Opět zdůrazňoval partnerství mezi Českou republikou a Tchaj-wanem a prezentoval své postoje v otázkách mezinárodní spolupráce a bezpečnosti. Současně se znovu objevila otázka, zda tak činí jako představitel zákonodárné moci, nebo zda jeho aktivity vytvářejí dojem samostatné zahraniční politiky nezávislé na vládě České republiky.
Podle kritiků je problematické zejména to, že předseda Senátu není podle Ústavy České republiky pověřen uskutečňováním zahraniční politiky státu. Ta náleží vládě a je realizována především prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí. Každé jeho vystoupení v zahraničí proto získává význam přesahující běžnou parlamentní diplomacii.
Parlamentní diplomacie a její limity
Vystrčilovy cesty na Tchaj-wan otevřely širší debatu o vztahu mezi parlamentní diplomacií a oficiální zahraniční politikou státu. Parlamentní představitelé mají nepochybně právo navazovat kontakty se zahraničními partnery a vyjadřovat své politické názory. Současně však zastávají vysoké ústavní funkce a jejich kroky jsou v zahraničí vnímány jako kroky představitelů České republiky.
Zastánci Vystrčilových cest argumentují podporou demokracie, lidských práv
a svobodné spolupráce s demokraticky spravovaným Tchaj-wanem. Kritici naopak tvrdí, že jeho aktivity překračují rámec parlamentní diplomacie, oslabují konzistenci české zahraniční politiky a nerespektují dlouhodobě deklarovanou politiku jedné Číny.
Kdo formuluje zahraniční politiku státu?
Debata o Vystrčilových cestách proto není pouze debatou o vztazích mezi Českou republikou, Tchaj-wanem a Čínskou lidovou republikou. Dotýká se samotné podstaty fungování českého ústavního systému. Otevírá otázku, kdo je oprávněn formulovat zahraniční politiku státu, jaké jsou limity parlamentní diplomacie a kde končí osobní politické přesvědčení ústavního činitele a začíná odpovědnost za reprezentaci České republiky jako celku.
Právě tato otázka zůstává aktuální dnes stejně jako při první Vystrčilově cestě na Tchaj-wan v roce 2020.
Závěrem. Zahraniční politika státu by měla být předvídatelná, jednotná a vycházet
z ústavně vymezených kompetencí jednotlivých institucí. Pokud vysoký ústavní činitel vystupuje v zahraničí způsobem, který může být vnímán jako formulování samostatné zahraniční politiky, vzniká otázka, zda tím neposouvá hranice svého mandátu. Případ opakovaných cest Miloše Vystrčila na Tchaj-wan proto není pouze otázkou vztahů s Čínou či Tchaj-wanem, ale také testem ústavní odpovědnosti a institucionální soudržnosti českého státu.
