Článek
S napětím a očekáváním jsem si pouštěl televizi na první olympijský zápas našich s Kanadou. Držel jsem pěsti našim sportovcům a na stolku v obýváku přistálo první plzeňské. K tomu slané tyčinky. Taková klasická zahřívací třetina.
„Nedávej si na stůl víc laskomin. Máš měsíc po operaci žlučníku. Jíst sice můžeš všechno, ale doktorovi, respektive jeho sestřičce Gitě, jsi slíbil, že si udržíš svých 85 kilo.“
Varování z mozku nemělo šanci. Kanaďané útočí. Napětí houstne. Na stole přistávají k brambůrkům oříšky a kešu.
„Pozor, nebezpečná situace!“ ozývá se z televize.
A skutečně. Na stolku přibývá lahvička vína. A preclíky.
Teď už zobu sušenky, zapíjím vínem a fandím o to intenzivněji. Je to napínavé! Reklamní přestávka. Rychle do kuchyně pro sáček čokoládových tyčinek. Ani nevím, jak zmizely.
Krásný útok našich! Bohužel bez branky.
To chce čokoládu.
Cucám studentskou pečeť, zajídám preclíky a zapíjím vínem. Vůbec nevnímám, jak mě síla utkání pohltila. V hlavě běží paralelní komentář:
„Vždyť jsi slíbil… A vlastně to chceš i ty sám. Nepřibrat.“
Dám si pozor.
„Ježíšmarjá, to byl ale útok! Na Pastrňáka si musím dát sklenku!“
Nedopadlo. Jsou lepší. Sakra, došly tyčinky. Rychle do kuchyně. Rychlé kafe. Co tu zůstalo od oběda? Řízek. Sním ho s chlebem. Honem, začíná další třetina.
Víno došlo, ale dvě plzně ještě zbyly.
Zápas graduje. Emoce stoupají. Kalorie také.
A tehdy mi dochází ještě jedna věc.
Jsme zvláštní národ. Když se hraje hokej, přestaneme se hádat o politiku, ceny másla i stav silnic. Najednou jsme jednotní. Jeden národ, jedno srdce, jeden cíl – porazit soupeře.
Ilustrační foto
A jeden stůl plný jídla.
Zatímco reprezentace na ledě bruslí třetí třetinu, my doma jedeme třetí chod. Hráči počítají střely na branku, my počítáme prázdné obaly a půllitry. Oni spalují tisíce kalorií, my je s vlasteneckým nasazením doplňujeme.
Fandění je vlastně silový sport. Jen se provozuje vsedě.
Vlastně za to nemůže hokej. Ani Kanaďané nebo další mužstva. Ani Pastrňák.
Může za to napětí. Radost. Zklamání. Euforie. A moje přesvědčení, že každá emoce si zaslouží tekutý nebo čokoládový doprovod.
Kdyby bylo fandění olympijskou disciplínou, bral bych zlato.
V kategorii „víno–řízek–studentská pečeť během tří třetin“ jsem absolutní favorit.
Že zápas pro nás nedopadl? Nevadí. Jsou další zápasy, kdy budu našim klukům zase držet pěsti.
U nás doma vyhrála na celé čáře – lednice.
Podle mne největší soupeř českého fanouška totiž není Kanada.
Je to vlastní lednička a spíž.
Gito, alias pane doktore – svých 85 kilo si udržím. Opravdu.
Jen asi až po olympiádě.
Promiň, Gito.
