Článek
Nedávno si mi soused postěžoval: „Blíží se Vánoce, netěším se, u nás to letos bude zase smutné. Děti o nás moc nejeví zájem, odcizily se…“ Zeptal se mě, jak to mám já s rodinou, jestli budu na Vánoce sám jako on. Chápu ho – v předvánoční době se mnozí z nás zastavují a přemýšlejí, co je v životě opravdu důležité. Pro mě je to jednoznačně rodina – vztahy mezi rodiči, dětmi a vnoučaty.
Každodenní propojení
Moje děti se mi pravidelně ozývají a ptají se, jak se mám. Já dělám totéž. Někdy ani nekoukám na hodiny a vytočím večer dvanáctiletou vnučku Elišku. A ona odpoví: „Dědo, ráda tě slyším, my teď jíme, a jak je zvykem, povídáme si o tom, co nám dnešek dal.“ Často jen přepne mobil na hlasitý poslech a já se zapojím do hovoru s celou rodinou. Podobně je to o prázdninách, kdy na chalupě pravidelně obědváme i večeříme společně. Malé tradice – hodnotit den u večeře nebo u grilu, plánovat zítřek či společně vařit – vytvářejí pocit sounáležitosti. A věřte, že i jednoduché otázky: „Co tě dnes potěšilo?“ „Na co se těšíš zítra?“ „Nepotřebuješ něco?“ dokáží proměnit obyčejný den v malý svátek.
Kouzelné chvíle na dálku
Když nemůžeme být s vnoučaty spolu, je tu mobil. Eliška, jedna z nejlepších dětských čtenářek na Praze 9, mi nadšeně vypráví o právě přečtených knihách – a já se nestačím divit, že přečetla víc knih, než má rok dní. Při našem posledním hovoru mi dokonce přečetla kousek z knížky „O cestování v čase“ a já se směji, jak je hbitá s očima i fantazií. Nejmladší vnučka Zuzanka mi vypráví vtipy o Pepíčkovi nebo recituje básničku Polámal se mraveneček a ukazuje přes videohovor, jak cvičí na flétnu či zkouší baletku. Já nemohu jinak než tleskat a povzbuzovat ji z dálky. Daník, nadaný mladý ústecký hokejista, mi přes telefon ukazuje nové triky s hokejkou, popisuje trénink a já fandím jeho nadšení. David, který právě začal studovat na vysoké škole, mě zve na pivko, abychom si povykládali o všem, co se mu honí hlavou.
„Blbne“ celá rodina
A pak jsou nádherné společné chvíle při oslavách narozenin, kdy vymýšlíme společný dress code. Sejdeme se všichni. To se sousedi diví, kolik je u nás na zahradě námořníků, policajtů, kominíků, cirkusáků, tanečnic nebo školáků. A ty hravé chvíle s vnučkami, kdy s nimi děda „blbne“ na podlaze mezi hračkami: Eliška mi nasazuje plyšového medvěda na hlavu, Zuzanka se směje, jak se snažím udělat piruetu mezi panenkami a plyšáky. Tyto malé okamžiky plné smíchu a lásky tvoří vzpomínky, které vydrží navždy.
Právě dnes mi telefonovala dcera Zlata, že s holkami začaly péct vánoční cukroví: Eliška sype cukr do těsta, Zuzanka pečlivě vykrajuje perníčky. Vůně cukroví a jemné světlo vánočních svíček přes telefon už přenášejí teplo domova i na dálku. Za chvíli přišel druhý hovor – syn Petr se ptal, jestli něco nepotřebuji před operací žlučníku a pozval mne na další předvánoční setkání se zážitkovým překvapením. Měl jsem slzy v očích – právě to jsou okamžiky, kdy se láska a péče rodiny projevuje v každém maličkém gestu. Zasmějeme se i nade mnou popleteném datu narozenin dcery Dity. Nic si nevyčítáme.
Jak na stmelení rodiny, když děti nebydlí s vámi
Podle mne stačí málo. Krátký telefonický rozhovor každý den nebo týden, sdílení zážitků a radostí. Vzájemné naslouchání – každý člen rodiny má právo podělit se o radosti i starosti.
Nápadité a vtipné dress code přispívají k bezvadné náladě rodinných setkání
Vytvářet tradice – hodnotit den u večeře, plánovat víkend, společně péct cukroví – to všechno stmeluje rodinu a přináší radost. Rodina je jako strom – potřebuje péči a pravidelné zalévání. I malé kroky přinášejí velký rozdíl. Předvánoční čas je ideální chvílí začít: zavolat, posadit se ke stolu a naslouchat. Ukázat, že zájem o druhé je tím nejcennějším dárkem. A nejkrásnější na tom všem je ten okamžik, kdy z telefonu slyším:
„Dědo, jak se máš?“
„Tati, jak ti je a co děláš?“
To jsou chvíle, které zahřejí nejvíc a připomínají, že propojená rodina je tím největším pokladem. Věřím, že i u souseda, který si stěžoval, a u všech ostatních, kteří budou na Vánoce sami, to letos s dětmi vyjde a nebude to smutné. Stačí se ozvat – děti a vnoučata mají často srdce blíž, než si myslíme. A někdy stačí jen jeden telefonát, jedna krátká zpráva – a smutek nahradí radost, smích a pocit, že patříme k sobě, stejně jako u mě a mé velké rodiny.
Nejšťastnějí chvíle s vnoučaty
