Článek
Dříve se v naší rodině k vánočnímu hodování na Štědrý večer připravovalo šest až osm chodů – a maminka na to byla právem pyšná. Pamatuji si Vánoce, kdy se u nás doma nejedlo – u nás se hodovalo! A ne ledajak. Šest až osm chodů bylo běžným standardem, nešlo však o žádnou exhibici. Spíš o tradici, rituál a možná i nenápadný test rodinné soudržnosti. A „dojídalo“ se pak v následujících dnech.
Čas strávený u vánočního stolu patřil hlavně povídání. Vyprávěly se historky, které se tak přirozeně ukládaly do paměti hlavně těm nejmladším, aby jednou, až vyrostou, měly co vyprávět svým vlastním dětem.
Malé porce, velké odhodlání
Začínalo se už v poledne. Oběd byl postní – aby bylo vidět zlaté prasátko – a tvořil ho kuba: kroupy s houbami, česnekem a majoránkou. A od pěti odpoledne to přišlo. Hodování.
Samozřejmě po malých porcích, protože každý zkušený strávník u vánočně prostřeného stolu věděl, že to hlavní teprve přijde. Na stole se postupně objevovala sestava, která by dnes klidně mohla konkurovat degustačnímu menu: šunková rolka s křenem, rybí polévka, bílá klobáska, smažený kapr s bramborovým salátem, kapr po mlynářsku – obalený jen v mouce a usmažený dozlatova, někdy i vepřový nebo kuřecí řízeček – a nakonec kapr v mrkvi podávaný za studena.
Právě ten byl maminčinou specialitou a dodnes ho považuji za vrchol večera i celé její kuchařské kariéry. A kdyby měl snad někdo pocit, že by mohl ještě trochu jíst – což se v naší rodině nikdy úplně nevylučovalo – byly po ruce kulaté domácí preclíky s kolečkem šunkového salámu. A samozřejmě mísy deseti druhů cukroví. Čistě preventivně.
Štědrovečerní stůl
Historky místo televize
Jídlo bylo vlastně jen kulisou. U štědrovečerního stolu se vyprávěly příběhy, které se tímto nenápadným způsobem předávaly dál. Aby rodinná paměť přežila i bez cloudu, sociálních sítí a externích disků. Zároveň se tím velmi prakticky vyplnil zhruba dvouhodinový čas potřebný k tomu, aby mohl v klidu přijít Ježíšek a pod stromečkem se objevily jeho dárky. Čekání k Vánocům patřilo stejně samozřejmě jako kapr nebo cukroví. Nikam se nespěchalo. Ani s jídlem, ani s Ježíškem.
Co se na talíř nevejde
Člověk si s věkem uvědomí, že to nejdůležitější z tehdejších Vánoc nebylo na talíři. Nebyl to ani kapr v mrkvi, ani klobáska, ani počet chodů, na který byla maminka tak pyšná. Byl to čas. Čas, který se nikam nehnal, a stůl, od kterého se nikomu nechtělo vstávat. Jsem šťastný, že to v naší rodině trvá i u dětí.
Dnes máme Vánoce často rychlejší, úspornější a dietnější. O to víc ale možná potřebujeme zpomalit jinde. Sednout si, vyprávět, poslouchat a být spolu. Protože některé chutě – chuť klidu, blízkosti a sdílených příběhů – se na žádný talíř nevejdou, ale v paměti zůstávají napořád.
PC240016
