Článek
Přiznám se, že se s ženou vždy těšíme na každý nový český film. Bude lepší než ten předchozí? Českých snímků vzniká dost, přesto od tvůrců neustále slyšíme, že chybějí peníze, sponzoři i jasná představa o honorářích. Výsledkem je v posledních letech spíš bída než radost.
Do kin právě vstoupila veselohra Šviháci. Zaujal nás název filmu i účast Heleny Vondráčkové, která ve filmu zpívá svůj hit Dlouhá noc. „Jdeme,“ rozhodli jsme se bez velkých očekávání.
Ve velkém sále nás při odpoledním představení sedělo přesně šest. Ano — jen šest. I tak může vypadat premiéra nové české komedie.
Poledňáková jako vzor
Slovensko-český film se otevřeně hlásí k odkazu rodinných snímků Marie Poledňákové a nezastírá inspiraci legendárním S tebou mě baví svět. Ambice jsou vysoké, výsledek spíš lehce nadprůměrný. Námět tří mužů, kteří se musí postarat o dítě, není originální. Naštěstí funguje hlavní herecké trio i vedlejší role — mezi herci je znatelná chemie. Slabinou je scénář: objevují se nelogické zvraty a filmu by prospělo důkladnější prostříhání. Stominutová stopáž je místy znát.
Nečekaný spolubydlící
Výrazným pozitivem je výkon dětského představitele, který balancuje přesně na hraně roztomilosti a otravnosti. Film vypráví o kapele, jejíž členové Dan, Ondřej a Filip každoročně zpívají lázeňským hostům v Piešťanech. Letos ale jeden z nich přiveze nemanželského sedmiletého syna — bez varování ostatních.
Zaujaly mě reakce jejich žen: Lucie je chápavá, Eva silná. Závěr v „americkém stylu“ je pak zcela jasný — zachráněná manželství a nalezená láska. Zároveň je to ale i film, který může nenásilně nabídnout zamyšlení párům s podobnými vztahovými karamboly – nad tím, kde se stala chyba a jestli ještě stojí za to ji zkusit napravit.
Slzy, úsměv a tiché vzlyknutí
V závěru nejen nám, ale i vedlejším párům v kině ukáply slzičky. Od pána vedle jsem dokonce zaslechl tiché vzlyknutí — a koutkem oka zahlédl, jak bere partnerku za ruku.
„Jaké to je?“ zeptal se mě muž čekající před sálem na další projekci.
„Dobrý. Máme rádi příběhy se šťastným koncem,“ odpověděl jsem s mrknutím.
Odcházeli jsme z kina se slzami v očích, ale s úsměvem. Šviháci nejsou filmem, který by posunul českou kinematografii, ale dokázali něco možná důležitějšího — na chvíli dojmout a uklidnit.
Myslím, že v době, kdy většina domácích komedií spíš dráždí, než těší, je i tohle úspěch.
