Článek
„To je ale krásná holčička…“
„Ne, je to kluk a má dlouhé vlasy,“ odpovídala pravidelně neteř každému, kdo se na ulici zajímal o jeho účes.
Matouš měl dlouhé vlasy odmala. Nenechal si na hlavu ani sáhnout – žádný holič, maximálně trochu zkrátit. Jak si zvykl on, zvykli jsme si časem i my v rodině. Nebyl hloupý ani hluchý, všechny ty poznámky o „holčičkách“ vnímal. A přesto si stál za svým. Trvalo to roky.
„Tak Matoušku, kdy to ostříháš?“ ptal jsem se ho pokaždé, když jsme se potkali.
Podíval se na mě s úsměvem, prohrábl si kštici a přehodil dlouhé vlasy na záda.
„Jo, jo… někdy to možná bude.“
Dotazy a poznámky se opakovaly při každé rodinné návštěvě. U stolu se pravidelně rozjela debata, proč by kluci nemohli mít dlouhé vlasy.
„Já bych je chtěl taky, ale už mi nerostou,“ povzdechl si holohlavý strýc Jirka.
„Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás,“ připomněl děda heslo z 60. a 70. let, kdy komunisté bojovali proti takzvaným máničkám. Za dlouhé vlasy tehdy byly potíže – lidé přicházeli o práci, byli zastrašováni.
„Nešlo o vlasy, ale o názor, který byl pod nimi,“ doplnil to vždycky strýc Václav.
„Pásek je ten, kdo se oblečením nebo chováním vymezuje vůči průměru,“ přidal definici strýc Petr.
Ilustrační foto
Nakonec jsme se shodli: jsou to jeho vlasy, jeho tělo, jeho rozhodnutí.
„Dneska už teenagery stejně k ničemu nedonutíš,“ uzavírala debaty teta Zdena. „Ať si rozhodují sami.“
Loni v červenci, na oslavě jeho patnáctých narozenin, přišel s divokými, naježenými vlasy à la Einstein.
„Jo, sluší,“ řekl jsem a ze zvyku dodal: „Ale co to takhle dát dolů?“
„Pracuju na tom. Nejsem malej a rozhodnu si to sám,“ odpověděl klidně.
Pár dní zpátky jsem Matouše potkal znovu. A nevěřícně jsem zíral. Dlouhá kštice byla pryč.
„Proboha, kam jsi dal vlasy?“
„Dáme čaj?“ zeptal se s potutelným úsměvem.
Souhlasil jsem. Vybral kavárnu, kde jsem ještě nebyl – obsluhují tam mladí lidé se zdravotním nebo mentálním postižením.
„Strejdo, nechtěl jsem být mánička ani pásek,“ začal.
„Vidíš toho kluka, co roznáší dortíky? Je onkologický pacient. Kvůli chemoterapii přišel o vlasy. Daroval jsem mu svoje.“
Odcházeli jsme z kavárny. Objal jsem ho, ale díval jsem se stranou, aby neviděl slzy v mých očích.
Tehdy jsem pochopil, že některá rozhodnutí z nás dělají dospělé dřív, než si toho okolí všimne.
