Článek
Diskutovat večer v restauraci o aktuálních tématech zásadně odmítám. Nemám to rád. Při pivu se leckdy řekne leccos.
Včera se na mě však obrátil mladší kamarád Karel s prosbou v očích:
„Prosím tě, ty máš životní zkušenosti – jak vůbec víš, čemu dnes v médiích věřit? Já už někdy nevím, co je pravda a co fake.“
Nad jeho nervózním povzdechem jsem přiznal:
„Vím jedno – cokoli se dozvíme, je často víc zmatek než odpověď.“
Nikdy jsem si nemyslel, že přijde doba, kdy největším problémem nebude nedostatek informací, ale jejich přebytek.
Otevřu telefon – zprávy.
Otevřu sociální sítě – názory.
Zapnu rádio – komentáře.
Každý mluví. Každý ví. Každý vysvětluje.
A přesto v nás roste čím dál větší zmatek.
Jeden den – tři pravdy
Otevřu článek o ekonomice.
„Česko míří do krize.“
O pár minut později jiný zdroj:
„Česká ekonomika je stabilní.“
„Může za to minulá vláda. Ne, může za to současná vláda.“
Tak která z těch realit je ta moje?
Mám šetřit, nebo investovat?
Mám se bát, nebo být klidný?
Kdo za to může?
A hlavně – kdo mě straší kvůli čtenosti?
Algoritmus rozhoduje víc než my sami
Jednou si přečtu článek s názorem na určité téma.
Druhý den mi mobil nabídne dalších deset – všechny opačné.
A všechny potvrzují stejný úhel pohledu.
Najednou mám pocit, že „všichni si myslí totéž“.
Jenže „všichni“ znamená jen to, co mi vybral algoritmus.
A já si říkám:
Je můj názor opravdu můj?
Nebo je to jen výsledek toho, co mi bylo opakovaně podsouváno?
Nejvíc mě děsí děti
„Tati, tohle je pravda?“
A já stojím mezi titulkem, komentářem, videem a protinázorem.
Nechci být rodič, který dítěti říká, co si má myslet.
Ale nechci ani, aby jeho svět formovaly jen krátké klipy a zjednodušené soudy.
Jak učit kritickému myšlení ve světě, kde rychlost vítězí nad hloubkou?
Klikáme na to, co nás vyděsí.
Komentujeme to, co nás pobouří.
Možná jsme si zvykli na permanentní napětí.
A pak se divíme, že jsme unaveni. Nespokojeni.
Co s tím?
Největší odvaha dnes možná není být hlasitý.
Ale být zdrženlivý.
Říct:
„Nevím dost, abych na to měl pevný názor.“
To je dnes skoro revoluční postoj.
Pět věcí, které si hlídám
Nejsou dokonalé. Ale pomáhají mi:
- Nečtu jen titulky.
- Když mě něco okamžitě rozčílí, dám si pauzu.
- Sleduji i zdroje, se kterými nesouhlasím.
- Před sdílením si kladu otázku: Pomáhá to něčemu?
- Připouštím, že se můžu mýlit.
Možná to není obrana proti dezinformacím.
Možná je to obrana proti vlastní ješitnosti.
Možná nejde o pravdu. Spíš o pokoru.
Nechci být zmanipulovaný.
Ale nechci být ani arogantní.
Chci si zachovat vlastní hlavu.
A neztratit schopnost pochybovat.
Možná největší svoboda dnes není mít názor.
Ale nebýt otrokem každého, kdo nám ho nabízí.
Pointa? Možná nepříjemná.
Karlovi jsem vlastně neodpověděl.
Protože už nejde o to, kdo má pravdu.
Možná jde o to, kdo nám ji servíruje tak dlouho, až ji začneme považovat za vlastní.
My dospělí jsme si aspoň zažili svět, kde ve veřejném prostoru nebyl nepřetržitý hluk a mediální „smetí“.
Naše děti ne.
Jim se hlava tvaruje v proudu titulků, vytržených informací, videí, zkratek a emocí.
Algoritmus jim skládá realitu dřív, než si ji stihnou poskládat samy.
A my se divíme, že jsou zmatené – když jsme zmatení i my.
Největší hrozba dnes není lež.
Je to pohodlné přikyvování.
Nejhorší je rozčílit se, hned kliknout. Sdílet.
A říkat tomu názor.
Možná největší svoboda není mít odpověď.
Ale nenechat si vypnout vlastní přemýšlení.
Podívali jsme se s Karlem na sebe.
Bez další debaty jsme si ťukli půllitry.
„Na zdraví.“
„Zaplať pánbůh – aspoň tohle je ještě skutečné.“
Ilustrační foto
