Článek
Asi před rokem se do našeho domu na sídlišti přistěhovala nová nájemnice.
Tak kolem pětatřiceti.
Pěkná žena – krásné oči s dlouhými řasami, dlouhé černé vlasy i nohy.
Sen mnoha mužů.
A protože jsme ve vchodě chlapi v převaze, první měsíce jsme ji spíš okukovali, než se seznamovali.
Jako první to vzal za správný konec rozvedený pan inženýr z přízemí.
Vždycky si počkal, podržel dveře, dal se do hovoru.
Dokonce jsme ho jednou zahlédli, jak jí vynáší smetí.
„Ten má ale štěstí,“ shodli jsme se.
Nadšení ho ale brzy přešlo.
„Nic z toho nebude… Bára neumí a nechce vařit,“ přiznal.
Po čase začal štěstí zkoušet soused Zdeněk.
Urostlý chlap, většinu dne v posilovně.
„Na něj nemáme,“ hodnotili jsme situaci.
„Ten se k ní bude brzy stěhovat.“
Jenže po měsíci vypadal, jako by mu došla energie.
„Pořád mele. A já potřebuju klid. Co by tomu řekly svaly, kdyby neodpočívaly?“
Pak nastoupil Karel, automechanik.
„Pánové, mám fintu. Je svobodná – a její fiátek potřebuje lak.“
Zabralo to.
Vítězoslavně ukazoval klíčky od auta a dva měsíce jsme ho skoro neviděli.
„Tak asi je ruka v rukávu,“ říkali jsme si.
Jednoho večera se ale objevil znovu.
Bez úsměvu, bez jiskry v očích.
Chvíli mlčel, než to ze sebe dostal:
„Pánové… ona je dokonalá.“
Zpozorněli jsme.
„Krásná, chytrá, milá. Mluví akorát. Auto má opravené. Dokonce se zajímá o moje motory.“
„Tak kde je problém?“
„Právě v tom. Žádný.“
A pak dodal:
„Nechce nikoho z nás. Prý se jen seznamuje. Pozoruje. A cítí se nejlíp, když je sama.“
Chvíli bylo ticho.
Každý ji chtěl pochopit. Nikdo ji neposlouchal.
„Já bych to zkusil,“ ozval jsem se.
„Ale no tak,“ smáli se ostatní.
„Jsi o patnáct let starší. Měla by tě za tatínka.“
Nedalo mi to.
Pomohl jsem jí s těžkým nákupem, pozval ji na narozeniny.
Přišla. Přinesla prosecco.
Později mě pozvala k sobě.
Ke kafi nabídla kupované věnečky – jen jsem utrousil, že by si někdy mohla zkusit něco upéct sama.
Začali jsme se vídat častěji.
Vyslechl jsem její životní příběh.
Řekl jsem jí na rovinu, že jsem třikrát rozvedený, ale bez závazků.
Tu noc jsem nespal.
Převaloval se, přemýšlel.
Kamarádství, přátelství, láska… Ne. Kdepak. Už ne.
Jenže červíček hlodal.
Byla milá.
Když byla u mě, sama odnášela nádobí, chtěla uklízet, ptala se, kde mám vysavač.
Typ ženské, jakých dnes moc nepotkáš.
Začal jsem couvat.
Omezil telefonní hovory, zmizela dlouhá přání dobré noci.
Bál jsem se.
Kluci mají pravdu – jsem na ni starý.
A ke vztahu jsou potřeba dva.
Navíc moje jiskření nikdy neopětovala.
„My ti to říkali,“ slyšel jsem kolem sebe.
Zbýval už jen Míra, policajt z baráku.
„Ne, kluci. Se mnou nepočítejte.“
A tak Bára mizela z našich myslí.
Občas jen „Dobrý den“, „Ahoj“.
Jak se máš?
A nic víc.
Některé věci se dějí, až když přestaneme chtít
Až včera.
Přišel jsem pozdě z práce.
Sotva jsem si sundal kabát, zazvonil zvonek.
Sakra, kdo to může být?
Za dveřmi stála Bára.
„Mohu dál?“
V ruce talíř přikrytý utěrkou.
„Měl jsi pravdu,“ řekla tiše.
„Že bych se měla naučit vařit.“
Utěrku odhrnula.
„Upekla jsem žemlovku. Přinesla jsem ti ji na ochutnání.“
A v tu chvíli mi došlo, že některé životní příběhy nezačínají velkým třeskem.
Ale zazvoněním u dveří.
Ilustrační foto
