Článek
Poslouchat cizí hovory je neslušné. Vychovaný člověk to ví, něco takového se mu oškliví a když přistihne svého bližního s uchem u dveří, opovržlivě zakašle. Pokud v domě zrovna nejezdí výtah, bere to okolo hlučných domácností po dvou schodech. Nerad tráví čas ve frontě, zvláště jsou-li v řadě před ním dvě sobě známé ženy.
Někdy však před „nevyžádanými dialogy“ není úniku.
Stojím přimáčknutý na dveře autobusu, jenž se v ranní špičce sune ke stanici metra. Nade mnou matka školou povinného dítka referuje své kamarádce o nehorázných praktikách mladého učitele, který si neuměl udělat ve třídě pořádek a vyhrožoval žákům, že si prozlobenou hodinu budou nahrazovat v pátek po obědě. – „A představ si, že to dvakrát opravdu udělal!“ Škvírou mezi batohem a panděrem zahlédl jsem kamarádku, jak nevěřícně kroutí hlavou. „Pochopitelně jsme to tak nenechali,“ líčí dál matka bojovnice, „domluvili jsme se s dalšíma rodičema a vlítli do ředitelny; no a to víš – rozvázali s ním pracovní poměr, normálně vyletěl.“ Panděro se poněkud nadmulo, ale stále ještě vidím kamarádku, kterak uznale přikyvuje. Bojovnice ovšem pokračuje: „A teď nám ta holka doma brečí, že pan učitel odchází… No nezbláznila by ses?“ Tisknu hlavu k panděru a prohlížím si ánfas té ženštiny. Rád bych jí řekl, že si nevidí na špičku svého napudrovaného nosu, ale je mi to žinantní, jsem zbabělý. Navíc autobus právě zastavuje a valící se dav mne unáší do vestibulu metra.
Jiná, neméně zajímavá sociální sonda se mně naskytla v naší samoobsluze, respektive supermarketu – jak se dnes říká. Nabíral jsem zrovna brambory a vedle mě, u cibulí, pán a paní důchodového věku. Probírali – a tvrdě odsuzovali – jakousi politickou kauzu, korupční lotrovinu, jež se právě proflákla. „No ale kdybyste byl na jeho místě, tak to uděláte taky,“ zadeklamovala paní. Zbystřil jsem a očekával reakci. – „Ale to víte, že jó!“ Pán měl zcela jasno. Ach ouvej, povzdychl jsem si – a hodil shnilou bramboru zpátky do přepravky.
Člověk zkrátka tu a tam něco nechtěně odposlechne, to se stává. Jenomže s rozvojem mobilních telefonů nastala úplně nová situace. Udivující absence taktu a studu, sociální inteligence blížící se nule – to jsou nejspíše důvody, proč bývám, co chvíli, zatažen do těch nejprivátnějších sfér a ryze osobních problémů svých spoluobčanů. A tak mně neznámá paní na protějším sedadle deset minut tváří v tvář vyčítala průběh našeho manželství, mou promiskuitu a vztah k dětem po rozvodu. Ženy vůbec „řeší“ především chlapy a děti. Teenageři naopak své rodiče, případně vrstevníky a „kalby“. Legrační bývají borci, kteří kritizují (jiné) blbce ve firmě.
Poněvadž jsem do těch záležitostí, byť nedobrovolně, vtáhnut – nabývám pocitu, že se mě také týkají a já bych neměl zůstat lhostejný, měl bych nějak reagovat. Říci třeba: „To jste vystihl velmi přesně!“ Nebo: „Tak si to tolik neberte!“ Ale, jak jsem už zmínil, bylo by mi to přece jen trapné. A taky se domnívám, že jakmile bych to jednou zkusil – už bych nepřestal. Pak by ovšem bylo jen otázkou času, kdy se domů vrátím s rozbitým nosem.
Patrně tedy nadále zůstanu pouze u pasivních náslechů. Jsou konec konců docela obohacující. Nedávno jsem například zjistil, jak asi vznikají některé vtipy. Čekal jsem na kamaráda a zaregistroval poblíž stojící mladou ženu s mobilem u ucha: „Takže ty jsi někde támhle?“ šveholila a nataženou rukou s vytrčeným ukazovákem mířila na opačný kout náměstí. Byla to blondýna…
