Článek
Každý člověk si odmala buduje svůj hodnotový systém. Ve „věku pohádek“ všichni víme, co je dobré a co zlé. Třeba že není dobré být sobecký a nenasytný, že lhát a podvádět se nemá, že se to nevyplácí. Přitahují nás postavy statečné, pravdomluvné, moudré, laskavé. S přibývajícím časem se to ovšem začne relativizovat. Každý chce dobro především pro sebe, to je přirozené. A vidí, že egoisté na tom vůbec nejsou špatně, že lhát a podvádět se někdy docela vyplácí. A potom už to je – přiznejme – víceméně záhada. Genetické předurčení, rodinná výchova, vliv prostředí… Potkáváme ty či ony osoby, které nás tak či onak inspirují, nastávají různé situace, kdy se „láme chléb“… Těžko se v tom vyznat.
Odmalička také vrůstáme do vztahů. Bezpočet konfrontací, uvědomování si vlastní identity, nacházení i zklamání… Uvědomujeme si nutnost tolerance vůči druhým, ale především si vybíráme životní druhy a sobě rovné kamarády – s tím, že hlavním kritériem je právě ten hodnotový soulad. Jenže lidé se mění i v dospělosti. Ve dvaceti nejlepší kamarádi – ve čtyřiceti naprosto odcizené bytosti, smutné statistiky rozvodů, povýšené úšklebky, oči nevěřící, oči pro pláč.
Českou společnost viditelně rozděluje politika, ovšem s těmi vztahy a hodnotami to velice úzce souvisí.
Kamarád nedávno navštívil rodnou vesnici a vyprávěl o sousedovi, který je prý velmi ochotný, hezky se s ním povídá, ale – nesmíš mu sáhnout na Zemana! Já si zase vybavím třeba rozhovor s osobou, jež se rozhořčovala nad bohatým manželským párem, který ve své hamižnosti neváhal spáchat pojišťovací podvod. „No vidíš, to je podobné jako to Babišovo Čapí hnízdo,“ řekl jsem. – „Není“. – „Jak to, že ne?“ – „To je něco jiného.“ – „Jak jiného?“ – „Prostě jiného.“ – „Tak mi to vysvětli!“ – „To bys nepochopil.“ – „Třeba bych to pochopil, snažil bych se.“ – „Nepochopil. A dej mi pokoj. Já se s tebou o tom nechci bavit.“ Myslím, že s něčím podobným jsme se, přes všechny ty „sociální bubliny“, setkali všichni. Zásadní neshody v různých kolektivech, v rodinách.
Platí jaksi obecně, že naše vlastní názory a emoce většinou vítězí nad fakty. Plno znalých osobností to dokáže pojmenovat, dá se tomu porozumět. Zdeněk Svěrák například připomíná filozofa Jana Patočku, který viděl, že většina lidí zná jenom strach a prospěch – s čímž znamenitě pracují všichni ti současní populisté. Dmitrij Muratov, někdejší šéfredaktor deníku Novaja Gazeta, říká, že propaganda dělá lidi šťastnější než pravda. To mi přijde obzvlášť mrazivé, protože každý přece chce být šťastný… Člověka to samozřejmě irituje, ale pořád si říkám, že to je otázka vzdělanosti, přístupu k informacím a světu vůbec, což je zase ovlivněno a podmíněno řadou dalších okolností, že bych neměl příliš příkře odsuzovat.
Jenže pak je tu ještě něco jiného a závažnějšího. Stoupenci programově demagogických politiků v sobě zjevně mají cosi zkaženého, červivého. Ti lidé mají rádi lež. Oni si to samozřejmě nepřipustí, říkají tomu jiný názor, alternativní fakta, životní zkušenosti a podobně. Dobře ovládají všelijaké řečnické finty, zvláště odpovědi protiotázkou či známý „atyzasismus“. Ale zkrátka lžou. A nedá se to odbýt takovým tím „no tak si holt lžou do vlastní kapsy“. Ta lež se totiž snoubí s jejich více či méně skrývanou nesnášenlivostí, pomáhá jim ospravedlňovat nízké smýšlení a již zmíněný strach. Tragikomičtí gerontové Klaus se Zemanem, kníže populismu Babiš, komerční fašisté stejně jako následovníci komunistických kreatur, jsou jim v tomto smyslu žádoucími a respektovanými patrony.
Nějaký konsensus v politické rovině není bohužel příliš reálný. Demokraté nemají kam ustupovat. Mohou leda rezignovat a akceptovat, že jim spoluobčané toužící po vládě pevné ruky připraví budoucnost, v níž jim životy sešněruje nějaký autoritářský systém.
Ale proboha co s tím, co tedy s těmi vztahy? Vždyť přes to všechno máme tolik společného, vždyť se navzájem potřebujeme!
Evropské myšlení i etiku po dlouhá staletí formovalo křesťanství. Bezpodmínečná láska k bližnímu je hlavním Kristovým přikázáním. Máme milovat, máme odpouštět, zajisté. Ale tentýž Ježíš Kristus varuje před slepými vůdci slepých, před kvasem farizejů. Dokáže se ohradit a říká, že nepřišel na zem uvést pokoj, ale meč – že v jedné rodině budou stát lidé proti sobě. A když své apoštoly, tehdejší „pravdoláskaře“, rozesílal do světa, řekl jim, že když je někde nepřijmou, mají setřást i prach ze svých nohou, než půjdou dál.
Křesťanská víra v tom podstatném přirozeně souzní s cítěním „lidí dobré vůle“. Jestliže křesťané hledají „Boží království“, je to vlastně totéž co „absolutní horizont“, k němuž se vztahoval třeba Václav Havel. A tohle bude nejspíš dosti zásadní: příznivci politických šejdířů se vztahují k ledasčemu, ale v posledku tak akorát ke kremační peci. Je prostě velký rozdíl, jestli má někdo jako své životní nastavení ono „carpe diem“, tedy užij, urvi dne – anebo má na paměti masarykovský apel, že vše má být nahlíženo „sub speciae aeternitatis“, z pohledu věčnosti. Někteří se pak na nadčasové hodnoty rádi odvolávají, přičemž z jejich počínání je zřejmé, že je to jen jakási teorie. „Po ovoci je poznáte,“ říká Ježíš – k čemuž, myslím, netřeba nic dodávat.
Jak toto uvažování nakonec shrnout?
Zřejmě je třeba citlivě a obezřetně hledat balanc, rozlišovat. Není dobré vyčítat lidem trpícím, bezmocným či přestárlým, že si nechali vymýt hlavy, že jsou slabomyslnými oběťmi hybridní války, případně starými bolševiky, po kterých neštěkne pes. Zde je namístě uvědomit si pomíjivost všeho, včetně politiky. A že jenom láska trvá. Často jde ovšem o konfrontace s hlupáky, kteří oplývají sebevědomím, povýšeností, někdy i agresivitou. S nimi nezbývá než se rozkmotřit, nechat je jejich záštím a pomatenosti napospas. A dál zastávat hodnoty, bez kterých se svět stává peklem na zemi. Světlo nikdy nezvítězí nad temnotami, pokud před nimi bude ustupovat a pouze tu a tam stydlivě zabliká.
