Článek
„A jejej, já jsem vám to zapomněl říct – kdo se u mě zuje, platí pokutu dvacet korun.“ Básník Stanislav má provinilý výraz, ale oči se smějí. Drobný tvůrčí nepořádek svede na nespolehlivý sbor sekretářek a v okénku životního stylu poskytne informaci o překvapivě výživném vzduchu na Českomoravské vysočině – tři opravdu hluboká nadechnutí totiž dokážou nahradit oběd!
Humor, ten sourozenec moudrosti, byl přirozenou součástí bytosti Stanislava Zedníčka a patřívaly mu obzvláště úvodní fáze našich setkání.
S přibývajícími minutami nabýval pak hovor na vážnosti. Ať už v blahodárném přítmí úžasné garsoniéry (která byla jakýmsi živoucím muzeem), na procházkách po okolí Hlinska (vzpomínám na básníkovy oblíbené labutě) či v nějaké restauraci, dozvídali jsme se nespočetné reálie z básníkova dobrodružného života (máme být dobrodruhy, tedy druhy dobra, říkával), zajímavosti o osudech a projevech významných postav české kultury, ale i o lidech prostých, kteří jakýmkoliv způsobem vstoupili do básníkova světa. Hovořilo se o společenských tématech, mezilidských vztazích, náboženství, ale především o literatuře, o zákonitostech a tajemství tvorby, o poslání básníka, jeho zodpovědnosti – tehdy byl Stanislav nejautentičtější a já si uvědomoval jakési nezasloužené obdarování…
Stanislav Zedníček vyrůstal pouze s maminkou, otec padl v první světové válce. Vystudoval katolický učitelský ústav ve Svatém Janu pod Skalou, po maturitě učil ve svém rodišti. Za protektorátu byl pracovně nasazen, zapojil se do ilegální činnosti. Po válce krátce učil v Praze, necelé dva roky byl z politických důvodů vězněn. Po návratu z kriminálu prošel řadou dělnických profesí, poté byl přijat jako ošetřovatel zvěře v pražské Zoologické zahradě, kde se nakazil záhadnou opičí nemocí – při bolestivých záchvatech ztrácel zrak. Po náhlém uzdravení pracoval v tiskárně, dále jako korektor a od roku 1968 mohl konečně působit jako nakladatelský redaktor v Československém spisovateli. R. 1974 musel odejít do penze, vrátil se do Hlinska a dalších bezmála třicet let žil a tvořil v nejvyšším patře panelového domu. Ještě dlouho po osmdesátce špacíroval s očima otevřenýma pro údiv po milovaných vysočinských pahorcích a po nocích usilovně hledal definitivní tvar svých básní.
Když Zedníček hovořil o svém životě, zmiňoval občas „vstupy zázračna“. Mínil tím nečekaná rozuzlení či nečekanou pomoc, zásah shůry. Zedníčkovský vstup zázračna se ovšem odehrál i po jeho smrti. Zemřel totiž jako „sociální případ“ – obecně nikterak známý, bez jediného příbuzného, neměl mít původně ani pohřeb. Důstojného rozloučení se mu nakonec dostalo, ba co více: rozptýlené hrstky jeho přátel se na pohřbu podivuhodně propojily. A scházejí se dodnes.
Básník Stanislav, který u Jakuba Demla přespával v „Březinově pokoji“, který diskutoval o víře s Františkem Halasem a kterému Vladimír Holan říkal bratříku, publikoval od r. 1930 své verše v řadě literárních novin a časopisů. Jeho první sbírka Píseň chudého (1941) neprošla protektorátní cenzurou, knižní prvotinou se tak staly Dopisy Albíně (1947). Po nuceném odmlčení vyšly ještě tři sbírky (jež ovšem též neušly cenzorskému proškrtání): Přítmí srdce (1969), Větrná zátiší (1974) a Na doslech pramene (1984).
Posmrtně pak péčí jeho přátel spatřily světlo světa drobné soukromé tisky z dostupné pozůstalosti – Dušičkové marginálie (2010), Ulička podivných sentencí (2011) a v nakl. Pulchra korespondence s Vladimírem Holanem Směju se a sténám (2012). Jinak by se jeho rukopisný literární odkaz měl nacházet někde v archivech Památníku národního písemnictví. Což je výzva hlavně pro mladší generaci literárních badatelů.
