Článek
Pokud si dobře vzpomínám, první byl před lety Tomio Okamura. Zajímaly mne jeho facebookové stránky, jeho práce s veřejností. Zprvu jsem jen nevěřícně kroutil hlavou, pak zkusil něco napsat do komentářů. Strana přímé demokracie, svobodná diskuze, tak co bych se nezapojil?! Pravda, jeho příznivci mé připomínky neakceptovali ani náznakem, přesto mě zaskočilo, když jsem zjistil, že se na jeho web už nedostanu. Krátce nato jsem objevil stránky „Tomio Okamura nám dal BAN“. Přidal jsem se. Měl jsem sdělit důvod, proč jsem byl zablokován. Poslední příspěvek jsem si samozřejmě vybavil. Podělil jsem se v něm o názor, že Tomiův bratr Hayato je lidsky zralejší, vzdělanější a celkově důvěryhodnější politik.
Tak už vím, co je to ban, dokonce jsem ho sám obdržel. Cítil jsem určitou hrdost, ale zároveň i rozčarování. A taky další zvědavost. Vyhodí mě i jinde? Proč? Co k tomu postačí? Řekl jsem si, že tu a tam budu experimentovat.
Sbíral jsem zkušenosti, sbíral jsem bany. Hlavně u SPD. Třeba její pražský volební lídr Josef Nerušil, který prohlašoval, že zájmy a hodnoty křesťanů nejvíce hájí právě jeho partaj, neunesl mé bratrské napomenutí nazvané „Evangelium podle Josefa Nerušila“. Ale ani Babišův exponent Patrik Nacher, přezdívaný „dvojí metr“, neustál mou odpověď na anketní otázku, kterou sám položil. Prý nikoho nezajímám – sdělil mi, než „zabouchl“.
Postupně jsem si vypracoval a ujasnil vlastní pravidla a metody. Nejsem vulgární, nikoho neurážím a nelžu. Nehádám se s lidmi, nenechám se zatáhnout do žádných diskuzí – a už vůbec nereaguji na nějaké anonymní siláky, resp. tzv. boty. Sám svou identitu samozřejmě nijak neskrývám. Prostě jen napíšu stručný komentář a dál to nechám být.
Na stránkách Jindřicha Rajchla jsem pobyl asi dva týdny. Ortelnou se mi stala reakce na jeho radostné prohlášení, že cítí, jak se ve společnosti probudila nová občanská síla. Replikoval jsem, že to není žádná nová síla, že jsou to pořád ti samí, co se jen různě přesouvají mezi Trikolorou, Pitomiem, komoušema a podobně.
Zatím poslední ban jsem dostal na celkem populárních stránkách „Jsem zděšena“, které spravuje Babišův estébácký kamarád. Četné příspěvky zesměšňují prezidenta a vládní politiky (z desetiny trefně, jinak dost trapně) a velebí agenta Bureše. Jakýmsi evergreenem tam je komunistická minulost prezidenta Pavla. Konstatoval jsem, že prezident už dávno komunista není ani členstvím, ani myšlením a že demokraté ho respektují – na rozdíl od mraků zdejších kryptobolševiků, co mu vyčítají minulost, ve které sami beznadějně uvízli.
Tím jsme se dostali k aktivistům, kteří sami žádné politické posty nezastávají. Jedna taková hojně sledovaná dáma, paní Růžena, zjevem i slovníkem upomínající na Jiřinu Švorcovou, mne svými slogany fascinovala natolik, že jsem jí začal psát verše. Například: Růženka vždy trefí hřebík na hlavičku / opožumpě třeba navždy sfouknout svíčku! Sbíral jsem spousty lajků, sama Růženka mi děkovala. Časem jsem přirozeně přemýšlel, jak z toho ven. Růža je bystrá, hrdě nás vede / nás dobré Čechy, rudé i hnědé / vysloví hutnou, bojovnou tezi / a všichni víme, kde problém vězí –napsal jsem a vůbec už mě nepřekvapilo, že Růženčini fans se s tímto epigramem ztotožnili. Růža sama ovšem nikoli. Nazvala mě „chytrákem trollíkem“, což mi přišlo takové laskavé, hravé. A jak to skončilo? Fanatická ctitelka Zemana a Babiše zaregistrovala snahu Pirátů oslovit i starší generace. Na jejím profilu se objevilo varování: „Senioři, Piráti vás jdou přesvědčit… A Pekarová možná taky – No jenom přijďte, mí rotvajleři jsou připraveni…“ Zapojil jsem svou imaginaci a do komentářů napsal: Mladí lidé doufali, že republiku zachrání / k seniorům vydali se, měli srdce na dlani / Zakryli si všechny kérky, hodili se do gala / přesto na ně bába zlobná rotvajlery poštvala!
Další kategorií jsou bany od lidí, s nimiž se osobně znám, mnohdy i dlouhá léta. Čerstvý důchodce Anton, zapálený básník a kuchař ze Slovenska, mi nejprve odepřel možnost komentovat jeho posty. Asi po roce jsem se ho přes messenger zeptal, zda se nejedná o cenzuru a zbabělost. Ubezpečil mě, že ne. Prý mu jenom leze na nervy, jak obhajuji „Zelenského, Páveka a dalších“ – a že až se mi otevřou oči, mám se ozvat. Načež mne okamžitě zablokoval i na tom messengeru.
Je smutnou, ale zřejmě nevyhnutelnou skutečností, že trpkým adié skončilo v posledních letech mnoho kamarádských vztahů. Roli v tom sehrál i čínský virus covid-19. Znám lidi, kterým smrtelně napadl plíce a znám lidi, kterým evidentně napadl mozek, resp. myšlení. Každopádně relativizování či dokonce obhajování putinovských zvěrstev, „boj za mír“ podle představ Kremlu, averze vůči tradičním demokratickým hodnotám a vstřícnost k různým pošahaným teoriím, to je fatálně dělící linie.
Nechce se mi jen tak akceptovat zjevné blouznění a všelijaké zlovůle, proto opakovaně „trolím“ a s nadsázkou říkám, že je to mé hobby a že prostě musím. Samozřejmě se tím hlavně sám bavím (i když se o sobě dozvídám hrozné věci). Jinak to žádný velký význam nemá.
Velice mě ovšem uklidňuje, že i největší český inspirátor, náš milý Jára Cimrman, potýkal se s podobnými těžkostmi. Právě jsem si totiž vybavil jedno jeho povzdechnutí: „Proč chci lidem pomáhat, když oni o to nestojí? Nastavím jim zrcadlo – a potom pryč, pryč do ústraní!“
