Článek
Nevím už, jestli jsem to sám nějak spunktoval, vyprovokoval… Ale stalo se, že zástupkyně MŠMT, školní inspektorka, měla na našem odborném učilišti – namísto obvyklé hospitace – sama předvést vzorovou hodinu.
V halence, tmavé sukni pod kolena a botkách na podpatcích cupitala vedle mne přítmím školní chodby. Naondulované hnědé vlasy, nevýrazný obličej, pod paží lejstra. Vešli jsme do třídy, a zatímco já zamířil mezi žáky do jedné ze zadních lavic, odbornice se postavila vedle katedry.
Podle nejnovějších metodických pokynů zahájila výuku.
Připravil jsem si notes na poznámky a zběžně se rozhlížel po třídě. K mé úlevě se žáci chovali celkem normálně. Nikdo neopouštěl své místo, nikdo nic nerozbíjel, nikdo se nepral. Většina měla oči upřené na mobilní telefon, někteří se mezi sebou bavili, někdo dopisoval sešit, jiní podřimovali. Naondulovanou paní před tabulí ignorovali.
Byl jsem opravdu zvědav, kterak vytyčí cíl hodiny a jak bude frontální vyučování vhodně kombinovat s jinými přístupy, těšil jsem se na zhodnocení stavu přípravy žáků a mistrné provedení expoziční i fixační části hodiny, těšil jsem se, těšil… Jenže pomazaná vědkyně to zjevně „nedávala“. Počáteční sebejistota se rychle proměňovala v nervozitu a tápání.
Opakuji, že adolescentní děti v učebně nebyly zlé – pouze je naprosto nezajímalo její počínání.
Zaskočená teoretička vystoupila ze své důkladně připravené role a jala se mládeži vysvětlovat, proč by měla být výukou zaujata.
Bez odezvy.
Poté odložila kus své důstojnosti a prosila o pozornost, spíše se doprošovala.
Zcela zbytečně.
Ale, ale – co se to děje?! Doktorka pedagogických věd zvyšuje hlas a vyhrožuje!
Efekt žádný. Hladina hluku ve třídě naopak mírně stoupá.
Graduovaná expertka nekoordinovaně mává rukama a rozpadá se jí větná syntax. Zoufale vyhledá můj pohled, upřeně se na mne zadívá a lehce zvedne hlavu s nevyřčenou otázkou: Co mám dělat?
Jenže já se bavím, celou situaci si nepokrytě vychutnávám – takže jen stisknu rty do jemného úšklebku a pokrčím rameny: Já nevím; dělejte, co chcete…
Odbornice na vzdělávací proces se ještě chvíli o něco snaží, pak usedá za učitelský stolek a do konce hodiny zběsile ťuká do notebooku.
Vyšli jsme na chodbu a směřovali do kanceláře zástupkyně, neboť bylo třeba provést hodnocení – a průběh celého náslechu zaprotokolovat. Zdecimované školní inspektorky mi najednou bylo upřímně líto. Pocítil jsem touhu nějak ji povzbudit a utěšit. Pootočil jsem se k ní a říkám: „Tak si to tak neberte, na tuhle práci prostě nemáte, no… Ale na tom přece svět nestojí. Tak se prostě vrátíte na ministerstvo…“
Registruji její vděčný pohled plaché laně – a slyším hudbu, povědomou melodii, stále sílící… Budík v mobilu mi rozevírá víčka.
