Článek
Kamarád a kolega Karel rád poznává nové věci a má stále dost energie. Je velkým sportovním fanouškem, organizátorem a logistickým géniem. Do velkého auta naloží své známé penzisty z Vysočiny, odveze je na fotbal do Edenu – a pak zase zpátky, načež se vrátí do Prahy. „Co budeš dělat o víkendu?“ ptám se. „Budapešť – mistrovství světa v nohejbale,“ odpovídá. V České republice a přilehlém okolí zná snad všechny stadiony a sportovní haly, ale i vodní kanály, biatlonové a cyklokrosařské areály apod. Snad jen v rychlobruslařské hale Martiny Sáblíkové dosud nebyl.
Tu a tam s Karlem někam vyrazím, neutuchajícímu proudu nabídek nelze dlouhodobě odolávat. A nemusí jít jenom o sport, občas zajdeme třeba i na koncert. Při jedné „burze nápadů“ jsem pronesl: „Chtěl bych do divadla na Hurvínka, nikdy jsem tam nebyl. A jako malej kluk jsem po tom moc toužil.“ Karel řekl, že to je dobrý nápad a šel otevřít notebook.
Původně jsme chtěli jít na nějakou hru pro dospělé. Divadlo Spejbla a Hurvínka je má v repertoáru, leč na programu jen zřídka. Nakonec jsme se rozhodli zajít v předvánočním čase na dětské představení s příhodnou vánoční tématikou.
Když jsem to řekl doma manželce, na vteřinu ustrnula, ale hned jí došlo, že si nedělám legraci. Zná mě dobře, dost ví i o Karlovi. „Proboha, vždyť přes vás ty děti neuvidí!“ byla její první reakce. A pak se nahlas rozesmála. Představila si prý naše ne zrovna drobné postavy v jedné řadě s předškoláčky.
Nastal den „D“. Zdravíme se s Karlem před vchodem a vstupujeme do divadla.
Ne, opravdu pro mne není těžké stát se zase tím malým, okouzleným klučinou, který na gramofonu opakovaně poslouchá takové ty malé desky a raduje se, když se loutkoví hrdinové objeví ve Večerníčku. A teď – konečně uvidí opravdového Hurvínka, Spejbla, Máničku, paní Kateřinu a Žeryka!
Zároveň jsem ovšem i tím postarším prošedivělým pánem, který dobře ví, kdo to byl Josef Skupa, Miloš Kirschner a Helena Štáchová, který se rozhlíží po foyer a oceňuje třeba i hbitou obsluhu šaten.
Začíná vyprodané představení nedávno uvedené hry „Hurvínkova vánoční záhada“. Vše probíhá tak, jak jsem tušil – ani v nejmenším nejsem zklamán. Veškeré divadelní řemeslo je na nejvyšší úrovni. A co je nejhlavnější: Hurvínek je pořád Hurvínek. Hra je srozumitelná, současná, ne však podbízivě moderní. Baví děti i dospělé. Některá slova či sdělení mohou malí diváci pochopit pouze z kontextu, ale to je známou předností Divadla S+H, že dětské obecenstvo nepodceňuje, že mu představuje svět dospělých – s milým humorem a potřebným étosem.
V celém divadle nebylo nám rovných, to bylo zjevné na první pohled. Drtivá většina diváků nám sahala sotva do pasu, ale do pohodlných křesel jsme se vešli. A když byla sněžná příšera vyléčená z deprese, měl jsem z toho takovou… autentickou dětskou radost.
„Tak díky, taťuldo,“ otočil jsem se s úsměvem na kamaráda Karla, když se dotleskalo. Je mi padesát šest, takže jsem se Hurvínka na jevišti dočkal po padesáti letech!
Jsou tu další Vánoce.
U betlémských jesliček si jistě budu přát zdraví, mír, více moudrosti a lásky mezi lidmi… A také důvody k občasnému zasmání se, třeba právě s Hurvínkem. Cháchááá.
