Článek
Jedna paní byla v anketě tázána, zda ví, co je to církevní rok. „Samozřejmě,“ odpověděla, „ale nevím už přesně, který to byl.“ Inu, Čechy postkřesťanské. Tuhle jsem ovšem začátkem nového církevního roku zkoprněle hleděl do jakési výlohy: UŽ ZA MĚSÍC PŘIJDE JEŽÍŠ – přečetl jsem si několikrát po sobě apokalyptické sdělení a až pak začal přemýšlet, kam, jak a proč se ztratila evidentně chybějící písmena E a K.
Jsa katolíkem, vím, že církevní (liturgický) rok začíná vždy 1. nedělí adventní. Jako dítě jsem ten předvánoční čas miloval. A poněvadž jsem v jistém smyslu nedospěl, mám ho rád dodnes. Dokonce bych řekl, že možná ještě intenzivněji. Léty se člověk více dozvídá, více pochopí – původní dětské okouzlení tak nahrazuje vědomé snažení, cílený ponor do tajemných skutečností.
Jeden čas jsem chodil za dětmi svého kamaráda coby svatý Mikuláš. Kamarád mě pokaždé odvezl starou škodovkou před dům, proplížili jsme se pod okny do vymrzlé, a ne zrovna nejčistší garáže a tam jsem se přestrojil a „převtělil“ do očekávaného biskupa. Jedna z těch návštěv mně trvale utkvěla v paměti. Nevím, jak to říci – ale tehdy jsem z garáže vešel do jiného času, možná do snu nebo do živého obrázku Josefa Lady. Příjemně štiplavý mráz, jiskřící sníh a světýlka v domcích, podmanivé ticho… Uvědomil jsem si mitru a pastýřskou berlu a stal se skutečným Mikulášem. Chtěl jsem si to užít, a tak jsem s největší důstojností pomalým krokem třikrát obešel zahradu, než jsem konečně zaklepal na dveře. – „Kde jsi tak dlouho?“ otázal se kamarád polohlasně. – „Mám těch dětí mnoho a také musím kontemplovat, dobrý muži,“ odvětil jsem a usmál se do mikulášského vousu.
V našich nížinách jsou „bílé Vánoce“ stále vzácnější. Nasněží letos? Vzpomínám si, jak jsem se před lety vydával do příměstského kostelíka na roráty. Objektivní skutečnosti mi to umožňovaly – šlo jen o to překonat lenost a vstát o hodinu dříve. Po pravdě řečeno, žádná velká poetika to nebyla. Tma, sychravo, bláto, smog… Ale nelitoval jsem, věda, co a proč činím. Svatá rodina také nejela do Betléma limuzínou a přibývající plamínky na adventním věnci hřáli u srdce. Poslední předvánoční týden jsem se však v „rorátní ráno“ vzbudil sám od sebe a u okna se potěšeně usmál. Všude bylo bílo a hustě sněžilo. Nádherná idyla. Báječný dárek shůry, odměna za ta ranní putování nepříjemnou inverzí. Majestát ticha, jen sníh křupal pod každým krokem. Šel jsem přes řídký lesík a bylo to opravdu pohádkové, dojemné, krásné.
Tato vzpomínka má však ještě jednu pointu. Když jsem u fotbalového hřiště dorazil k silnici, byl jsem ze svého vytržení vrácen do vskutku bizarní reality. Čtenář patrně tuší správně – šlo o dopravní kalamitu. Prakticky nehybná kolona plná vystresovaných řidičů. Jeden improvizoval na klakson, druhý kouřil i ušima, třetí se chtěl otočit a ucpal protější pruh… Se směsí soucitu a potměšilosti míjel jsem ty dávící se vozy a nahlas navrhoval jejich šoférům: „Zajeď ke krajnici a pojď se mnou na jitřní. Trochu porozjímáš, a v osm už to bude sjízdný.“ Šlo o velmi nevšední střetnutí dvou realit.
Že jsou Vánoce skutečně už za dveřmi, prozrazuje instalace betlémů. Nejmilejším betlémem pro mne zůstane ten, který jsem v dětství směl stavět se svým dědou. Zpola papírový, zpola ze sádrových figurek, mezi něž jsme vkládali opravdový seschlý mech. Během let jsem několik vlastních „lidových“ betlémů také vytvořil. Prozradím svůj „majstrštyk“. Objevil jsem doma několik rolí kvalitního balicího papíru. „Betlémská jeskyně“ v paneláku – to bude unikum! A už načrtávám figury v životní velikosti, malí synci snaživě pomáhají vybarvovat a nalepovat jednotlivé archy na zeď předsíně. Hotovo! Nádhera! Převelikou radost však zkalí skeptický pohled a komentář manželky. Po „třech králích“ došlo na její předtuchu – betlém jsem sundal i s nedbale nahozenou omítkou.
Když už tak vzpomínám, přidám na závěr ještě jeden pravý vánoční horor.
Den před vypuknutím Vánoc. Mimoděk přistupuji k oknu. Po hlavní silnici jede bílá dodávka. Zabočuje do naší ulice. Bože, vždyť je to pohřební vůz! Ztuhnu. Podvědomě přepočítám všechny doma. Taková smutná událost těsně před svatvečerem! Auto zastavuje u vedlejšího vchodu. Nejradši bych se nedíval. Ponurým výjevem jsem však zcela uhranut. Zřízenec vystupuje a jde ke zvonkům. Začínám se modlit za nebožtíka a neznámé sousedy. Ach Pane, jak je všechno relativní! Z domu vychází muž. Podávají si s funebrákem ruce. Jdou k zadním dveřím mercedesky. Srdce mi zběsile buší. Requiem aeternam… Funebrák otevírá dveře. Z úložného prostoru vytahuje krásnou, pravidelnou jedličku. Oba muži si ještě jednou stisknou pravice. Šťastný a veselý, pánové. A jděte oba do… Betléma!
