Článek
Člověk je schopen žertovat takřka o všem, „věci poslední“ nevyjímaje. Stačí si třeba na cestu vlakem zakoupit nějaký anekdotický časopis a našinec se nestačí divit. Jako by sotva mohlo být něco veselejšího, než je odcházení z tohoto světa. Řecký filozof Epikuros kdysi bagatelizoval smrt tvrzením, že pokud jsme tu my, není tu smrt, a když nastane smrt, tak už tu nejsme my. Nevím, jestli mu to stále ještě připadá vtipné, ale o vyznavače nouzi určitě nemá. Najdou se však i tací, kteří berou smrt, řekl bych až smrtelně vážně.
Tetě Božence se naskytla možnost zakoupit rodinnou hrobku v rodné vesnici – na hřbitově, kde spočinuli její příbuzní. Měla i známého hrobníka, se kterým pravidelně chodívala k hrobce a starostlivě probírala všechny náležitosti.
„Ale kudy nás tam dostaneš, ten otvor je přece moc úzký – to budeme na sobě?!“
„Neboj se, tenhle díl se dá taky nadzvednout a odsunout stranou.“
„Poslyš, a co ty spáry – vždyť mi tam bude zatékat! To musíš nějak utěsnit, jinak to neberu.“
„Dobře, to je maličkost, příští týden si to můžeš přijít zkontrolovat.“
Boženka vše dotáhla do posledního detailu. Hrobka byla převedena do nového vlastnictví, její okolí pečlivě umeteno. Zbývalo už jen zemřít a připravený náhrobek opatřit náležitými daty.
Ale jejím potížím ještě neměl být konec.
„Já tam nechci,“ prohlásil při obědě strýc Štěpán, její manžel.
Boženka zbledla: „Já snad špatně slyším. To mě chceš zase naštvat?!“
„Chci do našeho hrobu, k rodičům a bratrovi,“ vedl si Štěpán svou.
„Vždyť se rozpadá! Zbylí tví sourozenci se o něj postarat nechtějí a já do něj peníze rozhodně strkat nebudu.“
„Jenomže mně se tam víc líbí. A taky je to blíž.“
„Tak víš co – mně je to jedno. Lehni si kam chceš!“ Tímto pozoruhodným zvoláním zakončila nasupená Boženka diskuzi a zabouchla za sebou dveře.
Těžko říci, jak celá tato záležitost dopadne. Nejsem jurista, ale myslím, že rodinné právo na podobné případy nepamatuje. Zkušenost však říká, že některé kauzy se táhnou až „za hrob“.
