Článek
Začnu mírně, jakkoli provokativně. Ještě nedávno bývala na evropských fotbalových stadionech k vidění zvláštní móda: hráči si před utkáním klekali. Bylo to směšně teatrální. Chlapi, kteří mají být nabuzení k zápasu, poklekají jako klučíci před postavou svatého Mikuláše na obrázcích Josefa Lady. Měl to být výraz respektu k barevným hráčům. Jenomže ve všech velkých klubech nastupují bílí fotbalisté s černými; po vstřelení gólu se nadšeně objímají, mají společné šatny, sprchy… To je přece naprosto vypovídající, dostačující.
Podobně jsem uvažoval, když jsem si před lety v pražském metru přečetl plakátek, který zval na ten velký pochod LGBT. Obžalobně sděloval, že „tolerance není respekt“. Panebože… Tak tolerance nestačí, chtějí respekt. Ale z jakého důvodu? Já mohu respektovat druhého člověka pro jeho charakterové vlastnosti či odbornou zdatnost, ale nikoli pouze kvůli tomu, že ho nepřitahuje opačné pohlaví.
Potíže s respektem vůči druhým tady tak či tak jsou. Třeba staří lidé jsou a priori hodni empatie, soucitu, ne vždy však respektu. Stejně tak mnohé výše postavené osoby (ředitelé, šéfové, poslanci apod.) si mohou nechat o upřímném respektu jenom zdát.
A teď k tomu, co mne ponouklo k sepsání těchto řádků. Pořád se potkávám s lidmi, kteří se dovolávají „respektu k odlišnému názoru“, což vnímají jako ctnost. Rádi by vedli jakousi objektivní diskuzi o Putinovi, Ficovi, Evropské unii… To, že ten „odlišný názor“ je popřením přirozeného i pozitivního práva, že je zakukleným schvalováním zjevných zvěrstev, si samozřejmě nepřipustí. A už vůbec ne, že by mohli být oběťmi hybridní války. Většinou se snaží působit jako přemýšliví, féroví, občas dokonce i náboženští. Čert ví, kde se to v nich bere, ovšem trvá to už příliš dlouho. Nechť je tedy jednou pro vždy jasno: tudy cesta nevede.
Jsem celkem lhostejný k licoměrnému skučení tzv. chcimírů, jen občas bezradně žasnu nad jejich fundamentalistickými interpretacemi a neschopností pochopit metaforu.
Ano, pobaveně jsem přikyvoval poznámce, že je škoda, že někdo nehodil bombu na zámek na Hluboké, kde se na oslavě narozenin bývalého prezidenta sešla takřka kompletní ruská pátá kolona. Slabomyslní „proruští humanisté“ v tom vidí podporu terorismu, normální člověk v nadsázce vyřčenou touhu po společnosti, která by nebyla ohrožována ambicemi kolaborantských autoritářů. Sám potom doufám, že takový pan Medveděv, jenž vyzývá k potopení celé Velké Británie i se všemi těmi anglosaskými psi, uvažuje též toliko v metaforické rovině. (Stejně jako bývalá elitní lyžařka Jelena Vjabelová, která by uvítala, pokud by „do centra Londýna někdo hodil pořádnou bombu“.)
Klidně však ještě přitvrdím. Vůbec mi nevadí smrt ruských vojáků na Ukrajině. Nemají tam totiž co pohledávat. Člověk je svobodná bytost. Pokud už mají muži pokládat životy, tak v boji proti tyranovi, ne proti nevinným lidem. V tom tkví rozdíl mezi sprostým zabijákem a hrdinou.
Lidé, kteří jsou schopni relativizovat či dokonce obhajovat počínání kremelského psychopata Putina, žádný respekt nezasluhují. A pokud jejich respekt nemám já, věru se tím netrápím.
Nakonec nechť je ještě dodáno: i člověk, který vykazuje děsivou pomatenost a cynismus, je schopen konat dobro. Je třeba obětavý ve svém povolání, dokáže se postarat o nemohoucího… Konečný soud nad člověkem přináleží Bohu.
